TUBLATANKA, abych byl hned zkraje upřímný, pro mě přestala existovat vydáním alba „Volanie divočiny“ (1992), respektive dvojsmyslnou nahrávkou „Poďme bratia do Betlehema“ (1993). Od té doby jsem ji neslyšel na žádném dalším albu a pouze letmo jsem o ni zavadil (už v nové sestavě s Dodo Dubánem, Jurajem Toporem a Martinem Uherčíkem) o sobotních večerech na pódiích kulturáků ve vesnicích v blízkém okolí, když zrovna nebylo nic lepšího na práci. Večery to byly pravda pěkné, vždyť jsem se při nich vrátil zpátky do dob, kdy Komančové měli na kahánku a málem celé Československo přísahalo na trojici mladíků, kteří v lidových krojích drhli poctivý heavy metálek, nicméně mi tak nějak přišlo divné, že TUBLATANKA podle všeho neměla současnost. Lidé šíleli při skladbách jako „Dnes“, „Pravda víťazí“, „Žeravé znamenie osudu“, „Láska, drž ma nad hladinou“, „Matka“ nebo „Ja sa vrátim“, ale když přišlo na nějaké novinky, bylo málem ticho. A to je přesně ten problém, kterým podle mě kapela trpí už od zmiňovaného roku 1992, kdy naposledy tvořila v klasické sestavě Maťo Ďurinda, Paľo Horváth a Ďuro Černý. Ano, TUBLATANKA jednoduše nemá současnost.
Aktuální album „Patriot“ (stejně tak jako hluché období let 2001 – 2005, „vycpané“ jen zbytečnou splácaninou balad „Láska útočí“ pod hlavičkou Maťa Ďurindy /to hlavně aby nerozhodní kupci věděli…/ a výročním albem k dvaceti letům kapely, jimiž bylo velice zřetelně signalizováno, že kapele teče do bot) to názorně předvádí hned v několika bodech. Předně obsahuje jen jednu jedinou skladbu (a dvě nebo tři, o kterých by se ještě v tomhle směru dalo polemizovat – „Život s Tebou“, „Cesta snov“ či „Panika“), v níž lze vysledovat klasický (a proto velmi lákavý) duch TUBLATANKY. „Piesni pre Doda (Šlabikár VIII.)“, věnované památce předčasně zesnulého kytaristy Doda Dubána, totiž nechybí melodický nápad jako hrom, dostatečně „heavy“ zahraný, nalezneme v ní i krásně sugestivní Ďurindův zpěv včetně druhého, velmi vysokého hlasu v refrénech, a k tomu všemu také výborný text lety prověřeného autora Martina Sarvaše (bohužel dnes již nikoli výhradního, neboť na albu je podepsán pod pouhými třemi věcmi). Zbylý hudební materiál je takový nějaký rockově plytký a nemastný a neslaný zrovinka jako kdyby kapela nevěděla, jak přesně znít jako NO NAME, kteří jsou momentálně ve zřetelném kursu (skladby jako „Snenie“, „Ja sa mám“, „Čierny Dážď“ a další jim podobné). Tedy ne že by na NO NAME bylo něco špatného, i když osobně je nemusím, ale jsou svoji. TUBLATANKA rozhodně svá není. Tak trochu mi to připadá jako výprodej sebe sama po vzoru méně slavných krajanů GLADIATOR, kteří také hospodařili, hospodařili, až totálně prohospodařili. A texty? Jak už jsem naznačil, bez Sarvaše to jde s kapelou z kopce („ … kráčam ulicou, žobrák hľadá úkryt pred zimou, dieťa spí, zbohatlík si kúpil nový dom, zvláštny svet, čo je s ním, ľudské tieně tu vidím…“ – „Mesto nesplnených snov“).
No, abych to neoddaloval. Myslím, že „Patriot“ (a to říkám při plném vědomí, přestože jsem z alb „post klasického“ období slyšel jen několik naživo zahraných skladeb) definitivně doložil, že TUBLATANKA už dávno ztratila svou tvář a důstojnost, a to především na pódiích tuzemských (a rodných, předpokládám) kulturních domů, roky je obrážejíce s marnými pokusy o oživování minulosti, která se zkrátka nedá vzkřísit, a to ani na nových a nových nahrávkách, vydávaných pod jménem kdysi známé, slavné a zavedené firmy. Neschopnost na takovou minulost raději bezbolestně navázat k tomu pochopitelně přistupuje také a jestli ani to sama kapela skutečně neví a nevidí, tak už nevím, kdo by jí to měl říct. Na plánovaném podzimním megaturné po vzoru KABÁTu ve velkých sportovních halách se možná definitivně uvidí.
