Ačkoli ani jeden z naší tříčlenné výpravy nepatřil mezi typické konzumenty dramaturgie festivalu Benátská noc, který by si zřejmě zasloužil přízvisko rockový, rozhodli jsme se alespoň jeden den prubnout na vlastní kůži. Ani nevím, zdali se tenhle text dá nazvat reportem, když nás více než nabízené hudební krmě interesovalo pivko a koupání, ale co, i negativní příklad je příklad, proto všem začínajícím žurnalistům doporučujeme tento článek jako návod, jak se nechová objektivní žurnalista, který má rád hru na trombón, poctivý český „bygbýt“ a je uznalým vlastencem, který vše české-venkovské hodnotí automaticky s nadšením.
Malá Skála je jednoduše místo neuvěřitelně malebné. Středně velká ves, ležící v údolí řeky Jizery, obklopená mohutnými kopci a skalními skulpturami, je 363 dní v roce velmi klidným koutem, ale právě ty dva červencové dny představuje čilé lidské mraveniště. Dojíždíme v pátek dopoledne a všude je ještě poměrně klid. Ubytování nacházíme na místním fotbalovém svatostánku Pepy Šafáře (párki za féroví ceni) a po chvíli činnosti budovatelské, jejímž plodem je stan, se tropickým pařákem vydáváme do areálu.
Ten je ztělesněním agro romantiky. V kulisách se vyjímá pobořená sýpka JZD a na velké louce za vsí voní kravská lejna. Ale bukolickou idylu przní stánky s pivem, nealkem, klobásami, krkovičkami, čínskými nudlemi, tričky ŠKWOR a dalšími pochutinami, které i otrlému v parnu naloží pár ran na hřbet. Exïstovat se dá jen pod stanem s pivem Gambrinus, kde také trávíme krátké preludium. Festival vyhlíží poměrně solidně zorganizovaný, TOI TOIek je dosti, jsou na relativně odlehlých místech od hlavního života, stánky mají slušný výběr jídla a pitiva a sekuriťáci se chovají navzdory buvolí muskulatuře zdvořile. Popravdě, v našem plánu je skutečně pár kapel a pak spousta místa na improvizaci. Posluchač, který nemusí výkvět českého „bygbýtu“, aby mikroskopem hledal... ale našel by. Celkem tři stage nabízejí dosti zmixované osazenstvo, ale bohužel se často stává to, že se kryjí dvě žánrově podobné kapely (např. BRICHTA a HARLEJ, bože to bylo dilema, haha).
Startérem festivalu je pražská ekypa APPLE JUICE, jejíž nezáživně veselý a tradiční punk rock mě nebaví, nicméně na akce tohoto typu se nepochybně hodí, o čemž svědčí i poměrně početná skupina slunečních otrlíků ve výhni pod main stage. K nim se přidáváme vzápětí, neboť se na zvukovku chystají českobrodští CRUEL a kdo zná alespoň trochu redakci Metalopolis, tak ví, jaké sympatie někteří k této kapele pociťují. Na tradiční vrtule však tentokrát nedochází – ne že by Kruťásci byli špatní, ale šílený a vyčerpávající hic ve spojení s trochu zvláštně „rozevřenou“ atmosférou hlavního pódia udělá své. CRUEL však předvádějí velmi slušný set, složený spíše z novodobých kompozic („Matador“, „Rozcestí“, „Svízel přítula“, doplněná o temnovínové „Fata Morgana“, „Sestřičku“ a „Křest ohněm“). Naprosto skvělým dojmem působí nová kompozice „Gambit“, která konečně nabízí dokonalou syntézu starého a nového v tvorbě souboru. Jen tak dál. Na závěr tradiční ritter-békání u Karlova Týna a bručící „Pantograf“ a naše trojice směřuje v zuboženém stavu k řece, kde je voda chladná a osvěžující. Se vší slušností, voda byla nejlepší bygbýt, co byl na Benátské noci k mání. Cha!
Po návratu jsme svědky diváckého klání BRICHTA BANDU na hlavní stagi a HARLEJářů ve stanu Evropy 2 za humny a řekl bych, že vyhrává napraný stan... Nikoli však u nás, které pravý český rock zahání na kamiónovou Gambrinus stage, kde zrovna dorachtávají své bylo-nebylo klasici ze ZNOUZECTNOSTi. Celkem mě mrzí, že jsem plzeňské těleso prošvihl, mohla to být pěkná reminiscence na vyhaslé časy gymnaziální, kdy jsme hřívami ledva poporostlými pohazovali v rytmu veselého punk-folk-rocku. Jo jo.
Na hlavním pódiu se mezitím chystá jedna z těch dramaturgicky podařenějších rybiček – balkánská dechovka BOBAN MARKOVIČ ORKESTAR. Zvukovka je dlouhá a je poznamenaná nemohoucností zvukařů a podivnými móresy přičmoudlých balkánských strejců. Vystoupení samotné celkem ušlo, ale Bobanům trvalo, než se jakž takž usadili a zvukařům zase, než pustili mikrofon frontmanovi bandu. Nejlepší momenty byly ty, kde ORKESTAR sáhl po tradicionálech, které v ČR popularizuje Emir Kusturica svými filmy a svou muzikou. Vrcholem pro mě byla „Bubamara“, zahraná se slušnou energií. Radost, která po chvíli začala z hudebníků vycházet, byla sympatická, ne však strhující, a to se dá říci o celém setu.
Na balkánskou dechovku jsem velice těšil, protože ačkoliv s BOBAN MARKOVIČ ORKESTAR jsem neměl doposud tu čest, ze studiových nahrávek podobně laděných orchestrů z jihu Evropy vím, že tito temperamentní pánové to umí mnohokráte pěkně roztočit. To však nebyl zas tak úplně případ balkánské jedenáctky, která, ač uši prahnoucí po kvalitní instrumentaci musela uspokojit, postrádala pro mě právě větší dávku jižanské divokosti a nespoutanosti. Výjimku tvořily právě Marigoldem zmiňované tradicionály. Co však oceňuji, byla schopnost povedené improvizace, se kterou kapelník Boban Markovič řešil problémy s mikrofonem. (Dalas)
Další páni na holení jsou nestoři českého beer rocku KABÁT. Říkal jsem si, že bych alespoň jednou v životě Mantel vidět měl, ale... ne, pátek 29. července nebyl ten den. Čili se odcházíme opět koupat. Po návratu to bohužel Vojtkovci ještě mastí, tančí celý areál (často opravdu nesmlouvavé pohyby ožralých rokérů nahánějí hrůzu), tož prcháme na Evropa 2 stage pod ochranu Satana a jeho kulaťoučkého ambasadora Big Bosse. Přicházíme na závěr hymnické části setu ROOT a na začátek bloku songů z „BM“ éry. Přátelé, to byla báječná a osvěžující prča. Zřejmě drobátko podroušený Big Boss přehrával, švihal jazyčiskem, vrhal do publika boží hláška typu „Hitlerjugend ve Vatikánu“ a jeho band pálil jeden hit za druhým. Ashok ve slušivém koženém kompletu vypouštěl od boku prstolomná sóla, Igor přichrochtával, novic mr. Poison hobloval jako o život a Evil za bicími dávkoval ty svoje old school salvy. Atmosféra perfektní, trochu karikaturní, ale nakažlivě divadelní. Oni takové vály jako “Píseň pro Satana“, „666“ či „Sedm černých jezdců“ mají prostě něco do sebe. Přinejmenším přeřvou KABÁT od vedle.
Všeho do času, takže jsem za chvíli vystaveni náporu „Colorada“. Úprk na Gambrinus stage znamená zděšení, neboť tam běsní vekslácký synth pop metal TURBO. Naštěstí už se na to ani pán bůh nemůže dívat, tak vyhazuje pojistky v celém areálu a na chvíli je klid jak od Vojtkových stupidních keců, tak od příšerně kýčovité křeči českých epických „klasiků“. Po nahození jsem svědkem jednoho z nejhorších okamžiků festivalu – turbopísně „Láska z pasáží“ (asi). Nechci, nechci, nechci.
Po chvíli skrývání se ve stínech následuje přesun na main stage, kde zvučí pro mě osobně jediná skutečná bomba festivalu – IN EXTREMO. Zvukovka je dlouhá, ale dobře koordinovaná a výsledkem je, že úvodní „Erdbeermund“ napere do kotle opravdu hutný sound. Na pódiu jsou všechny podstatné proprietky – šibenice, monstr buben, samorost a samozřejmě sedm vagantů, připravených vyplivnout duši. IN EXTREMO předvádějí, jak se dělá festivalová show. Skvělé nasazení, ohně, výbuchy, fontány jisker... parádní „chodící / běhavé“ choreografie dudáků, energie v každém tónu. Z nového alba „Rasend Herz“ zní nadupaná skorotitulka „Mein Rasend Herz“, milostná těžkotonážnice „Horizont“, poruchou mikrofonu (kolikátou už?) zazděná středověká polobalada „Wesserbronner Gebiet“ a strhující hopsačka „Poc Vecem“. Nechybí ani chytlavá vypalovačka „Küss Mich“ a rozverná „Nymphenzeit“ ze „7“ a neuvěřitelně živelná pumpovačka „Wind“ ze „Sünder Ohne Zügel“. Das Letzte Einhorn s vizáží, která kombinuje punkovou potrhlost, skotské motivy a středověký střih, řádí na pódiu jako pominutý, Yellow Pfeiffer hecuje o zlom péro a trochu vyklidněné publikum se i díky ohňům dostává do slušného varu. Výsledkem jsou strhující přídavky – moje milené zpívánky „Vollmond“ (ten refrén je prostě energetická bomba!), houpavá religiózní „Ave Maria“ a nakonec i trocha starých šlágrů v podobě bojovné severské halekačky „Villeman Og Manghild“ z metalového debutu „Weckt Die Toten“, při kterém se řeže do monstr bubnu a ohně šlehají. Síla! IN EXTREMO jsou na živo nepochybně ve vleku svých východoněmeckých soudruhů RAMMSTEIN, ale navzdory tomu si uchovávají nakažlivou tržištní upřímnost a vřelost, která mě ten večer málem stála první infarkt a zánět lýtkového svalu. Pokud pro něco, tak pro tyhle cápky stál první den Benátské noci za hřích.
Následné mainstagery PRAŽSKÝ VÝBĚR už vnímám jen nejasně, únava se zahryzává do všech oudů a je čas jít na kutě. Přesto Kocábovci předvádějí hodně slušný výkon, a tak mě trochu mrzí, že mě smysly opouštějí.
A to mě ještě zbylo sil dost na to, abych si s chutí užil první živé vystoupení této legendy, které jsem měl možnost shlédnout. Oproti nedávnému televiznímu záznamu koncertu PRAŽSKÉHO VÝBĚRU působil soubor možná méně strhujícím dojmem, i to však bohatě stačilo na kvalitní hudební zážitek. Je radost pozorovat Pavlíčkovo mazlení se s jeho kytarou, charismatického frontmana Michala Kocába, kromě zpěvu obsluhujícího i klávesové nástroje anebo neodmyslitelnou figurku Viléma Čoka, jehož působení v kapele je mi nesrovnatelně sympatičtější, než jeho sólové hudební aktivity. Zaznívají pochopitelně hlavně osvědčené kousky jako „Tatrman“, „Na václavským Václaváku“, „Haťa Paťa“, „Zubatá“ či „Já se mám, že Olda je přítel můj“. Osobně jsem postrádal i snad nesmrtelnou hitovku „Pražákům těm je hej“ anebo „Chvastoun“. Možná za to mohl fakt, že pro další přídavky nebylo příliš mnoho času, a tak se čtveřice + uniformovaný doprovod, který tvořily dvě sličné zpěvačky/tanečnice nenávratně odebral do zákulisí. Uteklo to možná až příliš rychle, ale stálo to za to. Hudba PRAŽSKÉHO VÝBĚRU ve mě už navždycky bude evokovat hlavně vytříbenou formu uměleckého vzdoru vůči normalizační pop kultuře. (Dalas)
Noc je klidná, bouře se nedostavuje, stan nikdo nezboří ani jinak neznesvětí a na druhý den můžeme po krátké koupeli s klidným svědomím odjíždět domů. Loučí se s námi vor se čtyřmi tlustými jeptiškami, které halekají cosi o tom, že nám udělají díry do prdele. Přízračné! Benátská noc na mě zapůsobila spíš pěkným místem a kvalitní organizací než zajímavou dramaturgií, nicméně to dost možná bude dobrý důvod, proč se za rok do Malé Skály vrátit.
Tak tak, nelze jinak, než souhlasit. Hudebně to, i přes povedená vystoupení IN EXTREMO a PRAŽSKÉHO VÝBĚRU, nebyl úplně můj šálek kávy, ale hlavně nádherné prostředí Českého Ráje a kvalitní organizace festivalu zapůsobila pozitivně i na mě. Snad jen to vedro by příště nemuselo být až tak úmorné a hlavně to bude chtít nabité baterie do fotoaparátu. (Dalas)
PS: Minimální množství fotografií omluvte prosím neomluvitelným kiksem Dalase, který s sebou do Malé Skály vezl tři sady vybitých baterií.:-)
