ALLEN/LANDE - The Battle

ALLEN/LANDE - The Battle

ALLEN/LANDE - The Battle

ALLEN/LANDE - The Battle

Už je to nějaký ten čas, kdy se k nám do redakce dostala (prostřednictvím našeho redakčního zásobovače z úrodného kraje, kde Pepové sami skáčí na gril) ochutnávka z dalšího sólového projektu čím dál viditelnějšího pěvce Jorna Landeho - píseň „My Own Way“. Zlaté norské hrdlo sice tenkrát ještě pělo osamoceno, ovšem jinak mělo polovinu zátěže elegantně přehrát dalšímu výstavnímu hlasu, který svými hlasivkami běžně podpírá rychlopalné střelce ze SYMPHONY-X. Ano, druhým do lízaného mariáše měl být americký bourák Russell Allen a už jen konfrontace obou pánů zpěváků musela míru těšení na plnohodnotné album, které se pod lapidárním názvem „The Battle“ objevuje právě v těchto zářijových dnech, vybudit pěkně na maximum.

Russell AllenJiž zmiňovaná píseň sice pod slunce našeho dekadentního světa nepřinesla zhola nic nového, ovšem příhodný hlavní motiv, skvělá melodie v refrénu a jistá a dostatečně razantní instrumentace z ní vykouzlili květinku takové přítulnosti, že počet znovumačkaného tlačítka „play“ bych na prstech všech končetin asi těžko spočítal. A přitom nešlo o nic jiného, než o prachsprostý heavy rock. Jenže, někdo zkrátka umí a když všechno zapadne na své místo, mohou se dít věci. Zůstávalo tu však jedno negativum, či spíše obava. Může se podařit poskládat celou dlouhou stopáž nastávající „Bitvy“ podobně silnými momenty? Nedojde skladatelům předčasně dech?

Jorn LandeA nutno hned vzápětí přiznat, že se obavy bohužel do puntíku naplnily. S prvním poslechem přišel toužebně očekávaný okamžik a vzápětí následoval propad do hluboké skepse. Tohle že má být ten spasitel? Ta zuřivá bitva dvou pěveckých světů? Tenhle usmrkanec, který pod nastrčeným kabátkem moderního heavy rocku schovává uňouňaný kapesník okresního Don Juana z tanečních zábav? Pravda, s každým dalším poslechem se výsledný dojem přece jenom narovnával. Smutnou pravdou sice zůstal fakt, že „My Own Way“ trčí mezi ostatními skladbami jako bílá růže uprostřed prasečáku, ale mezi vší tou močůvkou občas zkusmo vystrčí hlavičku i pár chudobek. Tak kupříkladu hnedle ta první - „Another Battle“ - dodá rozumně melodický refrének, kde se oba páni slavíci předhánějí a ve kterém jasně kraluje přesně mířená „odpovídačka“ mistra Allena. Ani hlavní motiv třetí „Wish For A Miracle“ není marný, byť refrén už přece jen mírně zadrhává., docela slušná se jeví pátá „Come Alive“, a jediná, která se blíží šikovnosti „My Own Way“ má číslo šest a titul „Truth Of Our Time“. Tendenční patinu tanečního parketu jí sice nikdo nemůže odpárat, ale stěžejní sólíčko je dostatečně chytlavé a ve spojení s příjemným refrénem se alespoň dobře poslouchá. Ještě něco slušnějšího? Možná desátá „Where Have The Angels Gone“ se startem ala STRATOVARIUS, možná něco úryvků z dalších skladeb, ale jak už jsem psal, převládá despekt. Možná budete oponovat, ale schválně si zkuste odmyslet suverénní hlasové projevy a dosaďte namísto nich zástup pěvců tuzemských zábavových špiček. Možná se budete divit, jak by jim většina materiálu slušela.

Zdálo by se to jednoduché - dejme dohromady dva výstavní hlasy, připravme příjemnou desku plnou hard rockového hitmakerství a máme vyhráno. Jenže ouha, takhle kvalitní zpěv sice zachrání kdejaký lapsus, ovšem ani ten není samospasitelný bez dostatečně kvalitního materiálu. A ten, krom již vyjmenovaných výjimek potvrzujících pravidlo, kotouček „The Battle“ zkrátka neobsahuje. Je mi líto, ani nevíte jak.

 31

Darkmoor

Verdikt

Příjemně zpracovaná deska, která ovšem vůbec nemá hloubku. Rock metalový pokus, který krom spojení dvou úžasných zpěváků (za ně je alespoň bod navíc), jedné skvělé a jedné slušné písně, nepřináší zhola nic. To už se víc povedla Allenova sólovka "Atomic Soul" ve dřevním retro stylu.

Hodnocení

Autor
5,5 / 10
Redakce
6,5 / 10
Čtenáři
7,5 / 10

Další informace

Stopáž: 60:33

www.frontiers.it

Sestava

Skladby

  1. Another Battle
  2. Hunter´s Night
  3. Wish For A Miracle
  4. Reach A Little Longer
  5. Come Alive
  6. Truth Of Our Time
  7. My Own Way
  8. Ask You Anyway
  9. Silent Rage
  10. Where Have The Angels Gone
  11. Universe Of Light
  12. The Forgotten Ones

Diskografie

The Great Divide (2014)
The Showdown (2010)
The Revenge (2007)
The Battle (2005)

Jiné pohledy

5,5 / 10
Darkmoor a Marigold již napsali dost názorů limitně se blížících i mému a mě tedy zbývá jen laxně konstatovat, že tahle deska působí jako bravurně instrumentálně a produkčně zpracovaná prázdnota. Hezká skořápka ve které se namísto výživného obsahu krčí jen pár scvrklých bílkovin.
Noisy | 8. září 2005

 

6 / 10
Úvodní nadšení z několika hezkých refrénů a duetu opravdu skvělých zpěváků mě záhy velice rychle opustilo a "Bitva" se pro mne stala kolekcí slušně našlápnutých melodických songů... kterým chybí hloubka. Nemožno než citovati Darkmoora. Je to klasická Potěmkinova vesnice, která na moment pobaví, ale jakmile zaťukáte prstem do bílé fasády, vyjeví se veskrze průměrné a ošuntělé zdivo. To sice pobaví dobrým technickým provedením a koneckonců místy i kvalitními hard rockovými melodkami, nicméně jako celek je značně vyžilé, neoriginální a tuctové. Bylo by pomalu záhodno, aby se zejména pan Lande začal opět věnovat něčemu jinému než načančaným hard´n´heavy zábavovkám. Už mě to přestává bavit.
Marigold | 5. září 2005

 

8 / 10
U nás v kraji máme spoustu prasečáků, též zvány jako kolbiště bílých růží. A z močůvky, potu a slin tam povstává spousta krásných bílých překvapení, povětšinou pichlavého motivu. To jen tak na okraj. Teď to hlavní. Fešný, trochu podbízivý obal dvou osedlaných tyranosaurů jak do sebe píchaj kopím zcela jasně vystihuje povahu alba. To je totiž absolutně hitové. Představte si, že by duo Lande-Allen nahrálo hitovej singl. Pak další a další a pak zase... a pak by chriurgicky čistým řezem a šikovnými packami tyto bílé singlové ružičky do překrásného puketu svázali. Právě o tom je jejich společná deska. Ano fošna to není nic moc duchaplná, ale máte pocit, že běžná singlová produkce v sobě nese mohutou křišťálově vyladěnou myšlenku? Já ne. Naopak, přijde mi jako malá raritka, že podobné album mohlo vůbec vzniknout. Tolik hardrockových hitoidů přecijen na jedné placce člověk neslyší každý den. Navíc když si to na ní bez ostychu a skrupulí rozdávají dvě velké osobnosti současné rockově pěvecké špičky. A kdo že koho tedy udělal? Darkmoor vyhlášení výsledků opomenul, udělám to tedy za něj. Ačkoli dostali oba zpěváci zhruba stejný prostor a mám raději tvorbu i hlas Russela Allena, musím uznat, že vévodícím vokálem je zde bezpochyby charakteristický hlas Jorna Landeho. Tímto tedy slavnostně poklekám před rytířem i jeho tyranosaurem, bílou růži k nohám mu pokládám.
Louža | 3. září 2005