Již je to nějaký pátek, co legendární dělníci newyorského hard-coru sdruženi kolem Garyho Meskila a Toma Klimchucka vysoustružili nový kotouč, na který plácli nálepku „Prophets Of Doom“. Představovat hudbu PRO-PAIN asi bude zbytečné, tato sebranka utužila na počátku devadesátých let základy thrash-coru a po celou tu dobu se drží na pomyslném žánrovém vrcholu světové scény. „Prophets Of Doom“ jde stejným směrem, jenž nabrala minulá deska „Fistful Of Hate“, kterou považuji za jednu z nejpovedenějších z celé dosavadní velmi plodné hudební ságy.
Hned zpočátku je jasné, že se půjde jako vždy bez okliček na věc. Kanonáda bicích, nahrubo nasekaných kytar a hrdelní Garyho řev v úvodní „Neocon“ nenechá nikoho na pochybách, že PRO-PAIN se s námi nehodlají mazlit, a s potěchou musím říci, že se jim na CD podařilo přenést i dost z koncertní energičnosti. Často se bohužel stává, že skupiny z tohoto ranku bývají naprosto skvělé naživo a z CD se jedná o relativní monolitickou nudu, což se „Prophets Of Doom“ naštěstí zčásti vyhnulo. Říkám záměrně jen zčásti, neboť i zde se najdou úseky, kde se toho krom rovných bicích a narvaných kytar moc neděje. Zaplaťpánbůh to však vyrovnávají určité maličkosti, kterými je kupříkladu akustické intro vkusně podmáznuté klávesami u třetí skladby „Hate Marches On“, či chvilková kytarová osvěžující, a naštěstí ne příliš okázalá, sóla páně Klimchucka, jež jsou vkusně rozptýlena po celém albu. Veliká škoda, že takových zpestřujících prvků není více. Texty jsou tradičně orientovány na problematiku, která v očích PRO-PAIN nejvíce sužuje náš svět. Výmluvné jsou již některé názvy skladeb jako například „Un-American“ a stejně tak i náplň textů se příliš nevzdaluje od politicky a sociálně kritického podtónu. Za uši vás zatahají sousloví jako „Operation blood for oil“ či fráze typu „police state“.
Album si uchovává pro PRO-PAIN charakteristický, těžkopádný valivý ráz kytar, hutnost a agresivitu, možná je škoda, že veškeré záseky si zachovávají geometrický ráz, žádné úlety do v poslední době velmi oblíbených nepřesností se nekonají. Skupina se tedy stále drží svých osvědčených zvyklostí a nehodlá, zdá se, nechat sebou smýkat trendy, stále se bude bít v širokou hruď a produkovat alba, kterým vnitřně věří, což je na jednu stranu dobře, protože ona srdnatost hard-corových dělníků je z jejich tvorby znát, na druhou stranu se u PRO-PAIN dá vysledovat jen velmi pomalý vývoj.
