Dvě instrumentální monstra prznící svébytným způsobem konveční přístupy k rockové a metalové hudbě - to je duo HARMONY BAY. Ohýbání jednotlivých partů a jejich vrstvení do šílených sloupců slepených ze zdánlivě neslučitelných cárů jednotlivých stylů je jedním z hlavních znaků alba „Jestli to strávíš“. Přehlídka instrumentálních onanií obsahuje velmi barevnou žánrovou paletu, která začíná u hard rocku sedmdesátých let a končí někde u death metalových taškařic. Tento vskutku progresivní přístup navíc zaštiťují osobnosti instrumentálně velmi dobře vybavené a nadané. Nahrávka krom různých pohledů na rock-metalové běsnění kytary a bicí soupravy doplňuje celá plejáda dalších nástrojů, které HARMONY BAY při živých vystoupení pouští ze sampleru, a obsahuje i notnou dávku nadhledu a sebehumoru.
Přejděme k neduhům alba. Prvním je zvuk - tam, kde kytary značně přitlačí na pilu, to na zvukovém hávu není znát. Zní totiž mnohdy velmi řídce, a ačkoliv aranžérsky hrají zajímavé party, nazvučení jim nedává příliš drivu a šťávy pro to, aby dostatečně vynikly. Podobnou fušeřinu cítím i ve vokálech - ačkoliv je patrné, že právě zpěvy mají vzbuzovat určité odlehčení, jistě by si zasloužily poněkud profesionálnější opracování.
HARMONY BAY jistě působí jako svěží vánek rockové neortodoxnosti a progrese, nicméně mnohdy mám z jejich skladeb pocit, že právě atribut ulítlosti je to jediné, co obsahují. Naskládat přehršle motivů na jednu hromadu, propojit je tak, aby témata působila co nejbarevněji a nejpestřeji, docukrovat nějakou tou vokální legračností - jenže výsledek na mne působí jako velmi pestrý šat cirkusového klauna. Spousta křiklavých záplat, volánků, vzorů, materiálů - to vše sešito s velkou dávkou řemeslného umu. CD jako by jednostranně směřovalo a ukazovalo k názvu alba. Strávíte to? Chvílemi jsem měl pocit, že si s posluchači HARMONY BAY tak trochu roztržitě hrají a zkoušejí, co všechno vydrží, a navíc je to ohromě baví. Tento aspekt cáká z každé skladby jako žhavý magmat z činné sopky. Oproti hudebním úchylkám zdaleka nic nemám, instrumentální šílence typu HELLA, metalový potěr z psychiatrických ústavů formátu PSYOPUS, či snové vizionáře v úchylnostech jakými jsou například Mike Patton a jeho FANTOMAS si pouštím rád, ale tyto projekty se od HARMOBY BAY pro mě něčím liší. Obsahují esenci, která mi dovoluje potápět se hluboko do jednotlivých skladeb - neboť hlubiny obsahují. U HARMONY BAY stále narážím na určitou sterilitu, která je obalena monstrózním řemeslně brilantně vyvedeným obalem, sešitým ze spousty hudebních motivů. I přes to se však jedná o velmi zajímavý materiál, který mě baví poslouchat. A navíc rozhodně potěší, že se někdo s tímto originálním přístupem v Čechách vůbec našel.
