Vítejte v hudebním království, kde krajina hýří sytě temnými barvami a nebe září všemi odstíny černé. Vítejte v království pokřivených realit a deformovaných lidských vizí, promítající skutečnost do surrealistického světa meditativních disharmonií. Vítejte v království, kterému vládnou mozky, jež balancují na tenké nabroušené hraně šílenství a geniality. Vítejte v lůně zvukomaleb monumentu zvaného „Ænima“.
Pokud „Undertow“ byla jen předzvěst věcí příštích, pak kotouč „Ænima“ byl pravým zlomem, ve kterém TOOL plně vyložili karty na stůl. Jejich rukopis se stal naprosto nezaměnitelným a mnozí napodobitelé se dodnes ani na míle nepřiblížili unikátnímu stylu, který sebranka kolem Maynarda James Keenana již tenkrát razila. Nový přírůstek – Justin Chancellor na postu baskytaristy se nyní stává nezaměnitelným článkem genetického řetězce, tvořícího ve své době velmi originální vyznění celého alba. Symbol byl složen, poslední článek skládačky dosednul na své místo. Kvarteto tvořené rytmicky výrazným bubeníkem, baskytaristou s nekonvečním stylem hry, pěvcem s barvou hlasu, kterou poznáte mezi tisícem dalších a kytaristou s jemným a silně vytříbeným citem pro atmosférické aranže, stojí na piedestalu rockové alternativy a soudě podle vzrůstající obliby se na něm ještě hodný čas udrží. Samotné album, rozlité do neuvěřitelných sedmdesáti šesti minut, pestře dobarvuje velká dávka zvukových kulišáren, kterými je celé album hustě protkané, ať už je to skvěle posazené intro ke skladbě „Jimmy“ zvané „Intermission“ nebo industriální recept na Satanovy vejce s kouzelnou formulí „Simsalbimbamba Saladu Saladim“ kulminující v říšskou parodii na hitlerovské motivační projevy.
Hned první skladba alba je trefou do černého a jednou z nejsilnějších věcí, která z pera kalifornských nástrojářů kdy vystříkla. Intenzivní opus magnum „Stink Fist“ dopadá s drtivou silou, aby se vzápětí pohoupal mezi dvěma póly, bestiální bolestí a milosrdnou něhou. Jemný dvouminutový úvod druhé skladby „Eulogy“ vás v počátku ukolébá do letargického rozjímání, aby vás mohl vzápětí roztrhnout ohlušujícím kytarovým příbojem, který střídá první hudební přestávka po níž přichází další z pilířů celého alba. „Forty Six & 2“ zdobí nesčetně depresivních rytin, do tmy se v ní šklebí milióny psychedelických xichtů, nenechává vás odpočinout a stále o vaše ušní boltce tříští nové a nové vlny schizoidních představ. Nával, který způsobí „Forty Six & 2“ nechává „Ænima“ doznít při drobné politické agitce, prezentované telefonickým rozhovorem, „Message To Harry Manback“ – od této chvíle je pravidlem, že po každé skladbě následuje jakési zpestření, které působí vždy jako intro, outro nebo prostě jen vydechnutí před další peckou mezi oči. Za zmínku jistě stojí i pekelný stroj vyrábějící apokalypticko-sociální bouři „Ænema“, po které celé album uzavírá téměř čtrnáctiminutový pozvolna narůstající valivý veletok „Third Eye“. „Ænima“ je jedním ze dvou vrcholů skupiny, která mě dokáže ve sluchátkách naježit chlupy a vymodelovat na pokožce miniaturní homole, kterým se říká husí kůže. Druhým vrcholem je pro mne „Lateralus“.
