Hádám, že upjatí bossové mainstreamového kolosu Roadrunner Records musí sledovat počínání svých svěřenců z ILLDISPOSED s určitými obavami, když pozorují, jak si to dánský parní válec vesele šine trasou, kterou již před tím projel nejméně desetkrát, musí jim hrůzou vstávat všechny vlasy na hlavě a kdykoli sveřepá osádka lomozícího monstra schválně mine některou z početných výhybek, dozajista jen rezignovaně zalomí rukama nad další zablokovanou cestou k peněženkám potencionálních zákazníků. Ostatně není se čemu divit, pokud si projdeme prominentní stáj Roadrunner pěkně od A do Z, jen ztěží narazíme na méně progresivní (možná by se hodilo spíše konstatovat méně trendovou) kapelu než jsou právě ILLDISPOSED.
Novinka „Burn Me Wicked“ se ubírá přesně podle kurzu, který kdysi dávno, konkrétně před pěti lety, vytyčila přelomová nahrávka „Kokaiinum“. Nezastírám, že ti praví ILLDISPOSED pro mě vždycky byli, jsou a budou především ILLDISPOSED staří, tedy érou památného debutu „Four Depressive Seasons“ (1993) zahajující a slovutným tributním eposem „Retro“ (2000) zakončující. Nicméně ani současná produkce dánských výpitků mi není úplně cizí, vždyť třeba předloňská sbírka „1-800 VINDICATION“ se ukázala v kontextu jejich novodobé tvorby jako ucházející. S aktuální kolekcí je to však o poznání problematičtější.
Především stále nechápu proč ILLDISPOSED tak vytrvale roubují moderní sampling a atmo pasáže na těžce old school death metalové základy, když to nikdy a za žádných okolností nemůže spolehlivě fungovat. Když už tedy pánové chtějí tu svou zatuchlou klasiku (nemyslím to nějak pejorativně) nějak oživit, mají snad spoustu možností udělat to citlivějším a mnohem ohleduplnějším způsobem. Jenže dánští dealeři plácají páté přes deváté, rovnají prastaré valivé riffy bez ladu a skladu hned vedle nejrůznějších elektronických efektů, bez uzardění nečekaně vyrukují s čistými vokály a tak dále a tak dále. Vsadím se ale, že je jim to úplně jedno, vždyť v podobné selance si beztrestně libují již celé roky. Daleko horší však je, že na obvyklých sto procent nepřesvědčilo hlavní poznávací znamení kapely, rozpustilý vtipálek Bo Summer. Jeho kdysi tak průrazný řev působí na „Burn Me Wicked“ nezvykle ospale a až podezřele bezkonfliktně. Když už tedy zpěvák viditelně usnul na vavřínech, měl se probrat alespoň věhlasný Tue Madsen ve svém Antfarmu a při finálním masteringu Summera trochu povytáhnout z problémů.
Nová deska ILLDISPOSED sice není nadprůměrná jako její předchůdkyně, o starších albech kapely pak snad raději ani nemluvě, nicméně i přesto si dovolím tvrdit, že „Burn Me Wicked“ jistý okruh příznivců méně komplikované formy old school death metalu získá. Snad se tak stane díky typickým melodiím, pro které Dánové bohudík nepřestali mít cit ani v roce 2006, snad díky osobitým Summerovým textům, nebo díky sympatické resistenci skupiny vůči dobovým trendům v rámci Roadrunner Records. A mimochodem, zcela určitě se tak nestane díky „Illdispunk´d“ - směšné a naprosto zbytečné punkové halekačce, která celé album uzavírá.
