Neúnavní vzkříšenci novodobé thrashové vlny jsou zpátky. Se stejnou vervou a nadšením se pouštějí do další konfrontace s již velice početnou a kvalitativně minimálně srovnatelnou konkurencí. AT THE GATES noshledové i nadále nabízí to, co je tak proslavilo, ovšem je zde i velice patrná snaha o něco na způsob progrese, nebo řekněme posun z místa.
Bandě kolem fešáka Petra Dolvinga je totiž jasné, že jejich retrothrasové hoblování se dříve či později začne zajídat i těm nejvěrnějším, tudíž potřeba oživení je nyní akutní mnohem více než kdy předtím. Třináctka nových skladeb je tak směsicí toho, co doteď tak výborně fungovalo se snahou o další posun směrem k pestřejším aranžím a poněkud mírnějšímu vyznění. To, co bylo již hmatatelné na dva roky starém předchůdci, se nyní projevuje v mnohem větší intenzitě. THE HAUNTED totiž podstatně více zkoušejí otupit drápky agresivity na úkor jemného brnkání na emotivní strunu. Nedá se říct, že by si při tom počínali nějak neohrabaně. Najdou se velmi dobré momenty („The Reflection“, „The Failure“), dobré momenty („The Fallout“, „The Cynic“), přičemž momenty slabší přinášejí paradoxně skladby v dosavadním stylu kapely, tedy thrashové vypalovačky. Přestože úvod je jaksepatří stylový a dvojice klasických řezaček „The Flood“ a „The Medication“ dávají jasně na srozuměnou, kdo je má na svědomí, přichází však chvíle, kdy se s poslechem dalších podobně koncipovaných kousků začíná dostavovat nuda a pocit již dávno slyšeného. Tyto však netrvají dlouho, neboť jsou právě poměrně bohatě prostoupeny pestřejšími a zajímavějšími skladbami. V tomto ohledu kromě jiného potěší již uvedená „The Failure“, která ukazuje jednu z možných cest dalšího přežití THE HAUNTED. Postupné pronikání snad až do rockových teritorií jde kapele velice dobře a není důvodu se bát dalších životodárných experimentů.
Samozřejmě, že by bylo chybou zbavovat se thrashové živelnosti a výbušnosti, kterou se skupina prosadila do první ligy. Ta totiž i nadále zůstává největší devizou THE HAUNTED a i přes momenty vyčpělosti není pochyb o tom, že živě budou opět rozdávat přehršle pozitivní energie. Koneckonců materiál si pro to připravili opět kvalitní. Pravda, jak již bylo řečeno, s čím dál patrnější tendencí stát na místě. Naštěstí ho žene vpřed několik skutečně povedených skladeb, ve kterých se Švédové nebojí vzdát svého ortodoxně (neo)thrashového feelingu. A vida, pak se dějí zajímavé věci.
PS: Kdo přečká několikaminutovou pauzu na konci závěrečné „The Guilt Trip“, bude odměněn zajímavým a netradičním bonusem.
