Tři roky očekávané novinkové album W.A.S.P., nazvané nekompromisně „Dominator“, vychází právě v těchto dnech u Demolition Records. A proto přijměte prosím mé letmé ohlédnutí za všemi jejich staršími studiovými počiny, z nichž mnohé se za ta léta staly klasikou heavymetalového žánru a dodnes vydatně upomínají na slavnou éru scény z Los Angeles.
„W.A.S.P.“ (1984)
Drásavý debut, který nasadil laťku celému glammetalovému hnutí proklatě vysoko, je dodnes považován za jednu z nepřekonatelných klasik žánru. Divoké, nespoutané album stojící někde na pomezí heavy metalu a rock ´n´ rollu šlo zkrátka na doraz a ve své době šokovalo puritánskou Ameriku nejen hudebním obsahem, ale i krvelačnou image pokračující v odkazu raných KISS. Obsahuje takové skvosty jako „I Wanna Be Somebody“, „Hellion“, „School Daze“ nebo „L.O.V.E. Machine“, k tomu všemu parádní balada „Sleeping (In The Fire)“ a o vůdčích představitelích natupírované scény bylo rázem rozhodnuto. W.A.S.P. však vždy stáli za víc než většina soudobých načančaných „panenek“, o čemž svědčily jejich soudobé živé performace plné kovových hřebů, sexuálních otrokyň, prasečí krve a drůbežího peří. To vše bylo podpořeno strhujícím výkonem celého ansámblu v rámci dechberoucí show.
(10/10)
„The Last Command“ (1985)
Tortura nekončí. Možná ne tolik energické jako prvotina, ale kvalitou samotných skladeb stejně prvotřídní. Jednoznačné upevnění pozic. Obsahuje jeden z největších šlágrů kapely – song „Wild Child“, jižanskou grotesku „Blind In Texas“ a mnoho dalších klenotů. Namátkou vzpomenu třeba pomalu se rozjíždějící písně „Widowmaker“ a „Cryin´ In The Night“, ve kterých se Blackie Lawless se svým nenapodobitelným chraplákem představuje v životní formě. Skladatelské duo Lawless-Holmes definitivně přebírá taktovku nad solidně rozjetou mašinou, naopak sólový kytarista Randy Piper kapelu opouští. Hvězda W.A.S.P. dosahuje svého komerčního vrcholu.
(9/10)
„Inside The Electric Cirkus“ (1986)
Na úvod trocha personální rošády. Za odejitého Randy Pipera přichází baskytarový showman a peroxidový albín Johny Rod z dnes již zapomenuté kapely KING KOBRA. Blackie Lawless přechází od basy ke kytaře a jede se dál. Elektrický cirkus je považován samotnou kapelou ale i mnohými metalovými kritiky za první zaškobrtnutí v diskografii. Můj názor je však takový, že jde znovu o velmi dobrého pokračovatele předchozích děl. Méně krve a více nablýskaných cinkrlátek uvnitř stále ještě bouřícího šapitó. Hrdinové rockových chrámů ve Venice i západním Hollywoodu slyšitelně ubrali na metalové nespoutanosti a zaměřili se zejména na líbivější glamrockové písně, kterým vévodily výrazné refrény. Skvělé skladby jako „9.5.N.A.S.T.Y.“, „Restless Gypsy“ nebo „I´m Alive“ budiž tomu náležitým důkazem, který jim dodnes slouží ke cti.
(8/10)
„The Headless Children“ (1989)
Po třech letech je vše trochu jinak. Toto druhé nadechnutí dalo vzniknout albu, které je mnohými fanoušky považované za jednoznačný vrchol tvorby W.A.S.P., potažmo celého „hair-metalového“ hnutí. Mohutný kytarový sound, divoká tempa, majestátní chóry uvnitř strukturovanějších kompozic a navztekaný Lawless s hlasem plným štěrku a svými sociálně kritickými texty – to byli znovuzrození W.A.S.P. na sklonku osmdesátých let. Po jeho realizaci však po osobních neshodách, vyvolaných dlouhodobými problémy s alkoholem, odchází z řad kapely kytarista a jeden z pilířů Chris Holmes a tak se zhruba na osm let z W.A.S.P. stává projekt výhradně Blackieho Lawlesse. Neptejte se na nejlepší skladby, zde není sebemenších slabin.
(10/10)
„The Crimson Idol“ (1992)
Koncepční příběh frustrovaného mladíka odstrkovaného vlastní rodinou, který po smrti svého všemi milovaného staršího bratra bere život do vlastních rukou a vydává se dobýt svět skrze rocková pódia. Sláva však vede akorát k definitivnímu ujištění o neměnnosti chladného vztahu ze strany rodičů a jeho tragickému konci. Silný příběh vygradovaný na tomto zvukově bohatém hodinovém orgasmu, překypujícím výbornými hardrockovými písněmi („I Am One“, „Invinsible Boy“), strhujícími metalovými chóry („Chainsaw Charlie“, „Arena Of Pleasure“) a několika prvotřídními baladami („The Idol“, „Hold On To My Heart“), který vrcholí ve velkém retrospektivním finále („The Great Misconceptions Of Me“), je mnohými kritiky považován za jednoznačný kompoziční vrchol Blackieho Lawlesse. Bohužel ten v té době zažívá jedno ze svých nejtěžších období poznamenaných vlastní alkoholovou a drogovou závislostí – z pódia na donningtonském festivalu Monsters Of Rock v roce 1992, kde W.A.S.P. vystupují v předprogramu SLAYER, BLACK SABATH, SKID ROW a IRON MAIDEN, je v dezolátním stavu doslova odvlečen. Přesto album velice doporučuji všem i těm, kteří si k W.A.S.P. nikdy nenašli cestu.
(10/10)
„Still Not Black Enough“ (1995)
Již od svého zveřejnění bylo album díky své kratičké délce a slabšímu obsahu považováno pouze za jakési vymetení šuplíků po skvělém konceptu „The Crimson Idol“ (1992) nebo také za Blackieho sólový projekt – postrádá ucelenou atmosféru a náboj svého předchůdce. Obsahuje několik méně nápadných perel („Scared To Death“, „Black Forever“, „Goodbye America“ a „Keep Holding On“), ale i znamenitou konverzi („Somebody To Love“).
(6/10)
„Kill, Fuck, Die“ (1997)
Návrat ztraceného syna Chrise Holmese do řad odepisovaných W.A.S.P. byl událostí tehdejšího jara. K tomu nová svěží rytmika Mika Duda a Steta Howlanda a W.A.S.P. jsou rázem znovu v životní formě. Toto třetí nadechnutí snad nejvíc ze všech jejich alb vydatně nasávalo z moderních zvukových forem a soudobého dění na tehdejší rockové scéně – mírný stylový kotrmelec směrem k hororové temnotě ovlivněný filmem „Seven“ a tvorbou Trenta Reznora hnal jejich energický černočerný heavy metal směrem do nejšpinavějších zákoutí zhypnotizované lidské duše. Děsuplné výkřiky z hadích kasemat a podzemních městských labyrintů, zmar, odlidštěnost, osamění a šílenství… Album se prý původně mělo jmenovat „Asylum“, i tak jde o jeden z nejlepších heavymetalových počinů od kapely příslušící ke staré garnituře, vydaný v druhé polovině devadesátých let.
(9/10)
„Helldorado“ (1999)
Hudebním srdcem nepochopitelný návrat ke vcelku obyčejnému rock ´n´ rollu, kterým kapela oblažovala své příznivce ještě několik let před svým památným debutem. Rozum však Blackiemu po jeho nepříliš velkém úspěchu s předchozím dílkem „Kill, Fuck, Die“ (1997) velel: „S experimenty brzdi, chlape!“. Album bez většího obohacení něčím, co by odkazovalo k době jeho vzniku, lze považovat jako návrat ke kořenům. Působí dojmem nedodělku, zejména co se týče zvukové stránky, což se později ukázalo jako pravidlo pro téměř všechna následující alba. Přímočarý nekomplikovaný motorkářský rock, rychle složený a levně vyprodukovaný.
(5/10)
„Unholy Terror“ (2001)
Album letmo upozorňující na pokrytectví, vzrůstající sociální a politické neduhy naší planety, ale zejména na křesťanské lži a persekuce problémových umělců a nepohodlných osob, které jsou do dnes ve Spojených státech u věřících fanatiků v oblibě, bylo prostě jen dalším z řady. Několik povedených skladeb („Loco-motive Man“, „Raven Heart“), které však nedokázaly zabránit prodlužující se tvůrčí krizi v řadách stále žijícího Lawlessova gangu.
(5/10)
„Dying For The World“ (2002)
Určitě nejpovedenější z novějších dílek W.A.S.P., které si bere ty nejlepší vlastnosti z tvorby osmdesátých let a přidává i trochu toho svého. Skvělý Darrell Roberts u kytary, který nahradil znovu odejitého Chrise Holmese bez chybičky a několik skladeb patřících do zlatého fondu („Shadow Man“, „My Wicked Heart“ a „Hallowed Ground“).
(7/10)
„Neon God Pt.1-2“ (2004)
Roztahaný koncept vypovídající o bezohlednosti, sobectví a nečistých praktikách uvnitř amerického mediálního průmyslu, který se marně snaží navázat na legendu „The Crimson Idol“. Přes nespornou kvalitu se však osobitých skladeb nedostává, navíc produkce i zvuková stránka doznává nemalých trhlin. Albu chybí spád a silný moment překvapení. Jeho poslech se tak stává pouhou povinností pro věrné. I tak však kvalitní standard.
(6/10)
