ICED EARTH, ANNIHILATOR, TURISAS - Brno, Fléda - 18. října 2007

ICED EARTH, ANNIHILATOR, TURISAS - Brno, Fléda - 18. října 2007

ICED EARTH, ANNIHILATOR, TURISAS - Brno, Fléda - 18. října 2007

ICED EARTH, ANNIHILATOR, TURISAS - Brno, Fléda - 18. října 2007

Když se tak člověk zamyslí nad tím, kolik světově proslulých metalových spolků už jsme od památného roku 1989 mohli shlédnout a vyslechnout v domácích halách a klubech, s potěšením zjistí, že ten seznam  je již skutečně obsáhlý. Přece jen se však tu a tam najdou nespatřené výjimky, nad nimiž si člověk občas posteskne, pokud ovšem za nimi samozřejmě nehodlá vyrazit někam do zahraniční či na všemocné letní monstrfestivaly. Ve čtvrtek 18. října 2007 se nicméně počet těchto výjimek znovu snížil, neboť jsme přišli rovnou o dvě z nich. Jednak o finské válečníky TURISAS (což by pochopitelně ještě nebyla taková výhra), ale zejména o americké klasiky ICED EARTH, které ten večer do útulných prostor brněnské Flédy dovezli Shindy Productions, jimž za to patří neskonalý díky určitě (nejen) všech příznivců zámořských stylotvůrců.

Warlord NygårdPlánovaný brzký začátek koncertu se zanedlouho přetavil v nástup TURISAS, kteří, věrni tradičním kožešinám a červenočernému warpaintu, nezůstali nic dlužni své pověsti metalových dobrodruhů, a v přímém přenosu se dokonce jevili daleko šťavnatějšími než z albových záznamů. Pódium jim sice bylo evidentně malé, takže určitě nedošlo na všechny detaily jejich obvyklého vystoupení, ale to předvedený výkon nijak výrazně nesnižovalo. Litovat tedy snad můžeme jen toho, že koncertní set finů (oproti oficiálně uváděné sestavě s akordeonistkou), završený svojským coverem BONEY M „Rasputin“ a všeříkající titulní skladbou debutu „Battle Metal“, byl skutečně velmi, velmi krátký, a že by také mohlo chvíli trvat, než dojde ke splnění zpěvákem Warlordem učiněného příslibu brzkého koncertního návratu.

To následující představitelé role předskokanů, kanadští thrashoví nestoři ANNIHILATOR, už se vrátili poněkolikáté, a přesto, troufám si tvrdit, zřejmě k radosti stále menšího počtu příznivců. Důvod je prostý - parta kolem momentálně znovu dlouhovlasého kytarového mága Jeffa Waterse totiž snad jen krom „Clown Parade“, alias úvodní skladby aktuálního alba „Metal“, předvedla pouze stále dokola ohrávaný set skladeb „King Of The Kill“, „Set The World On Fire“, „W.T.Y.D.“, „Never, Neverland“, „Phantasmagoria“ a „Alison Hell“. Jejich bezchybné živé provedení sice nikoho určitě neurazí, nicméně fakt, že prakticky totožný play list jsem v podání ANNIHILATOR slyšel například také v roce 2003 ve Wackenu, určitě spolu s méně přesvědčivým materiálem posledních studiových nahrávek nasvědčuje tomu, že kanaďům zřetelně dochází dech. A nemají tím pádem daleko k tomu, aby se stali karikaturou sebe sama, donekonečna jen a jen obehrávající pár kdysi dávno se osvědčivších skladeb, což by pochopitelně znamenalo naprostý krach jejich dnešního ještě jakž takž solidního renomé. Ale to už by samozřejmě byla zcela jiná kapitola.

Tim OwensICED EARTH naproti tomu řeší problém z poněkud jiného soudku, pokud tedy v tomto případě vůbec můžeme hovořit o problému. Ano, Tim „Ripper“ Owens (který mě osobně mimochodem tak už podruhé znemožnil vidět světovou legendu v nejoriginálnější sestavě, když prvně se tak stalo v roce 1998 v případě JUDAS PRIEST ve Sportovní hale), již definitivně zabydlený v řadách floridské riffové eskadrony, totiž zkrátka neumí a tudíž ani nemůže zpívat jako nezapomenutelný Matthew Barlow, což je dozajista skutečnost vyvolávající nejrůznější reakce. A bylo to samozřejmě poznat hned v prvním okamžiku, kdy v Brně došlo na některou z věcí z období před albem „The Glorious Burden“ (2004), v tomto případě tedy „Burning Times“. Marně se „Ripper“ snažil dostat do Barlowova výrazu, se svým štěkavým ječákem na to prostě neměl. Naštěstí mu však netrvalo dlouho, aby na to také sám přišel, a když se definitivně rozhodnul být sám sebou, stal se koncert luxusní záležitostí, při níž Owens dodával starým skladbám nový, řekl bych ještě více power metalový výraz. Výraznou měrou tomu napomáhal také velmi (ale opravdu velmi, což považuji za nutné zdůraznit, neboť podobnou čistotu, vyrovnanost a průraznost jsem již skutečně velmi dlouho neslyšel) povedený zvuk, a vlastně tak nějak celý ten fakt, že to byli ICED EARTH a že hráli s opravdu stoprocentním nasazením. Charismatický Jon Schaffer střídal celkem pět kytar (a ve „Stormrider“ si také řádně zazpíval), „Ripper“ mu zdatně sekundoval svými okázale neurvalými a hardcorově laděnými gesty a pohyby a když už jste se třeba nabažili pozornosti upřené k těmhle dvěma středobodům kapely, byl tady i zbytek muzikantů, rovněž nepřehlédnutelný (příkladmo basista Dennis Hayes v „Draculovi“, kde na svých šest strun s přehledem zvládnul geniální studiovou předlohu z alba). Obtěžující a místy i nedýchatelné horko nikomu nevadilo (stejně jako kvůli filmovému natáčení podruhé zahraná „Ten Thousand Strong“), frenetický ohlas pronásledoval každou doznivší skladbu, takže poctivá hodina a půl v téhle vybrané americké společnosti (třebaže aktuální album „Framing Armageddon: Something Wicked Pt. 1“ nemá všechny náležitosti excelentního opusu) znamenala opravdu to nejlepší, co jsme mohli momentálně od ICED EARTH dostat. A myslím, že nejen já jsem si to převzal se vším všudy a nejen já jsem moc zvědavý, zda rovněž do éteru učiněný příslib dalšího tuzemského vystoupení starých harcovníků také někdy dojde uskutečnění. Něco mi totiž říká, že bych znovu nechtěl chybět.

Play List ICED EARTH:

„Overture“, „Something Wicked (Pt. 1)“, „Ten Thousand Strong“, „Declaration Day“, „Burning Times“, „Violate“, „Vengeance Is Mine“, „A Charge To Keep“, „Stormrider“, „Dracula“, „The Hunter“, „Ten Thousand Strong“, „Hold At All Cost /Gettysburg (1863)/“, „Melancholy (Holy Martyr)“, „My Own Savior“ a „Iced Earth“.

 21

Louis

Jiné pohledy

Spontání nápady jsou nejlepší a mně se to tento čtvtek do písmene potvrdilo. Jména jako ANNIHILATOR, TURISAS nebo ICED EARTH sice slibovaly samy o sobě nepromarněný večer, ten ale naštěstí nechtěl zůstat jen s nálepkou ,,kvalitní průměr". K Flédě, kde se koncert měl konat, jsme aktivně dorazili již hodinu předem s přáním, aby pořadatelé otevřeli již takto brzo. Řada postarších pánů s dlouhými kadeřemi volně splývajími na pošitých džískách nás ale vrátila do reality. Nechali jsme je tedy rozechvělému očekávání a odebrali se do Sport baru vedle. Možná za trest z netrpělivosti, možná jako odstrašující případ nás jukebox začal zásobovat pořádnými hiphopovými šlágry a my zbaběle po chvíli prchli.V klubu už byla pořádná černá vlna a výskyt 10 triček ICED EARTH na jeden metr čtvereční jasně předpovídal, kdože bude pro většinu osazenstva nejočekávanější smečkou. Já jsem ve svém nadšení potají očima posunovala ručičku hodin a těšila se na své oblíbené battle metalisty TURISAS.

S prvními tóny jsem se přenesla o několik desítek století zpět. Okolo pahorků běsnila nepřátelská vojska. Velitelé posledních odvážlivců tonuli, spolu se svými jednotkami, v moři nepřátel, které se přes ně přelévalo vlna za vlnou. Slunce svítilo rudě a pod vrtkavými křídly zítřka se snášely na zem temné stíny strachu... Ve chvíli blížícího se skonu povstal severský bůh války TURISAS, aby vlil sílu do žil upadajícím bojovníkům, kterým oči zazářily jako hvězdy, jež svítí tím jasněji, čím tmavší je noc. Teď teprve bitva začala! Bitva o metalová srdce a dost možná o zboření Flédy, na což by ovšem skupina musela předvést sakra delší ,,rezonanci". Ačkoliv Warlord Nygard naplnil svým barbarským zjevem a energií celou halu, se zbytkem kapely to bylo horší. Každý hrál to svoje, sem tam přešlápnul či pohodil hlavou a při lehčích místech se zašklebil. Vyřešila jsem to jednoduše - z valné většiny jsem sledovala pouze zpěváka, který předváděl pompéznost pro TURISAS typickou. Skupina šla na věc od lesa. Vytasila svoje osvědčené zbraně ,,To Holmgard And Beyond", ,,Battle Metal" či ,,One More". Garantuji vám, že pokud jste příznivci viking metalu, soukali byste se po chvíli spolu s Warlordem do pohanské zbroje a spolu s druhy brázdili neobjevené (či už dávno objevené) lesy Varijagů! V celé té rozjeté velikosti jsem se požitkářsky rochnila, když v tom ,,So that was the last song! You were fuckin´good!" Ehm? Najednou jsem si přišla, jakoby mě moji vikingští hrdinové tak akorát rýpli kopím do lopatek a to se o mně zlomilo jak páratko. Shrnuto tedy - naprostá spokojenost s tím co Finové odehráli, na druhou stranu, vydrželi by s takovou energií hrát delší čas? Nebo se TURISAS řídí heslem: ,,Včera jsem oslavoval život a dneska jsem z toho úplně mrtvej"?

Thrash je v dnešní době mnohými považován za mrtvou odnož metalu (což je nesmysl - viz. třeba mladá posila tohoto žánru TRIVIUM) stejně tak, jako je za umírající někdy považována i skupina ANNIHILATOR. Vystoupení těchto kanadských metalistů, založené na rychlých, komplikovaných kytarových riffech ve vysokých tónech, které předváděl Jeff Waters, nenechalo chladným ani největšího skeptika. Právě rychlost a tempo skladeb je to, co běžně definuje ryzí thrash metal. Jestli je nějaké vystoupení, které rozhodně nemůže postrádat instrumentalitu, šílenost bicích a pořádnou dávku energie, čekali jsme na něj. A... ANNIHILATOR nezklamali. Hitovkou ,,King Of The Kill" rozpoutali peklo a vy jste v euforii chtěli být stále házeni do imaginárního (vlastně i skutečného) kotle. Novou desku pak prezentovaly skladby ,,Operation Annihilation" a ,,Clown Parade", které jsou metalovou veřejností považovány buď za jakési předělávky starých věcí, nebo za poselství a ohlednutí ANNIHILATORu. Ať je to tak, či onak - za nejlepší stejně považuji staré vypalovačky typu ,,Alison Hell" ,,Never, Neveland" či ,,Phantasmagoria". Waters se s kytarou lačně ,,mazlil" jak s milenkou a strhával na sebe většinu pozornosti, přesto bych výsledný dojem neoznačila jako one-man-show, ale za práci (a hlavně radost) celé sestavy. Vystoupení se mi celkově líbilo moc, je osvěžující sledovat, že si koncert neužíváte jen vy, ale i hudebníci na pódiu. ANNIHILATOR jsem tak nějak bezmyšlenkovitě považovala za metalisty, kteří se v branži pohybují nějaký ten pátek, a tak opatrování příznivců už dávno nepěstují. Je to ale naopak, po koncertě (mimo Jeffa Waterse - no jo) jsem je viděla na pivě povídat a fotit se s fanoušky. Ani já neodolala a nyní se pyšním annihilátorskou plochou PC:) Příjemná zkušenost po trochu nafintěném chování amerických kolegů TRIVIUM.

Jestli nyní měla přijít hlavní smečka celého večera ICED EARTH, já už měla svoje naposloucháno. Pánové v džískách vlnili svá těla do rytmu a labužnicky mhouřili oči. Já taky poslouchala, ale do žádné extáze mě vystoupení nepřivedlo. Dobré, avšak brzo zapomenutelné. (Ehm a co že vlastně hráli?)

Znáte ten pocit vnitřní spokojenosti, radosti a naplnění? Já ho měla... Zdánlivě neslučitelná trojice, předvedla syntézu metalu vskutku nevídanou, o to víc však precizní a ohromující. Na tento koncert budu vzpomínat hodně dlouho, nejen kvůli skvělým zážitkům, ale také díky tomu, jak mi jeden večer značně zformoval názor na ANNIHILATOR jako takový. ... [21. října 2007]