„FUCK OFF AND DIE !!!“ Slogan, který vrátil tyhle stockholmské fracky znovu do hry. Po dlouhých letech stagnace, označených minulým, poměrně slabým řadovým albem, zde máme BACKYARD BABIES v nejlepší možné formě. A to myslím naprosto doslovně, protože takovou punkrockovou parádu, jaká se nachází na letošním bezejmenném albu, byste nenašli ani na jejich průlomové desce „Total 13“ (1998), která dlouhou dobu platila za nepřekonatelný milník jejich tvorby. Už několik let bylo dobře známo, že i přes stále výtečné koncerty tahle partička rock´n´rollových nespoutanců na svých posledních počinech jenom paběrkuje, a může si tak o své někdejší formě, zakončené úspěšným titulem „Making Enemies Is Good“ (2001), nechat jenom zdát. Tím myslím, že pár solidních skladeb se v případě alb „Stockholm Syndrom“ (2004) a „People Like People Like People Like Us“ (2006) vešlo na singly, ale zbytek byl povětšinou ředěn, tu zdařilejšími, jinde naprosto nezajímavý a obyčejnými songy. Celkově se také plošně ubíralo na intenzitě, špíně a dravosti a z BACKYARD BABIES se pomalu stávalo sterilní rockové těleso, jehož jasně definovatelné songy s transparentně rebelskými klipy bylo možné poměrně často zahlédnout na hudebních televizních kanálech. Novinka však (překvapivě) znovu zažehla plamen svobody, mírně přitvrdila, navíc skladby zůstaly melodické a poměrně nápadité. Máme tady nejsilnější rock´n´rollovou kolekci letošního roku.
Stejně jako v případě TURBONEGRO, kteří na sklonku loňského roku oslnili fanoušky skandinávské scény svým výtečným albem „Retox“ (2007), překonavším všechno, co do této doby tihle vyfetovaní 
zhýralci z Osla vyprodukovali, jdou i BACKYARD BABIES na věc plně koncentrovaně, se spoustou pohody, nápadů a energie, což je posléze zúročeno v jejich doposud nejlepší a nejpestřejší kolekci. Nemůžu říct, že by se nové písně vracely jednoznačně k nějakým vyfantazírovaným punkovým kořenům (vždyť oni vlastně ve skutečnosti BACKYARD BABIES nikdy nebyli punk), protože kytary zůstávají stále pestře aranžované a tíhnou ke klasickému rockovému pojetí. Přibylo však energie a také množství povedených skladeb. Celkově bych řekl, že se tvorba drží výrazu z pozdního období, jen z ní srší mnohonásobně více životaschopnosti a pozitivní energie. Kytaristé Dregen i Nicke Borg znovu opatřují skladby špinavými laufy a svými typickými vyhrávkami, ze kterých je cítit pach mokrých chodníků na sto honů.
Úvodní skladba „Fuck Off And Die“ tady není zdaleka jedinou frajerskou hitovkou. Takových vypalovaček, plných testosteronu, je zde požehnaně. Stačí zmínit „Drool“ a „Voodoo Love Bow“, které mi evokují stadiónový metal legendárních KISS z odmaskované éry. Druhou zmíněnou navíc obohacuje rozparáděné barové piáno, tolik typické hlavně pro severské kolegy z THE HELLACOPTERS. Pevné jádro alba drží tři strhující hymny s výraznými refrény - „Nomadic“, „Back On The Juice“ a „Come Undone“, které už teď patří mezi to nejlepší, co kdy švédský kvartet vyprodukoval. Novinka ale nabídne i dvě opilecké balady - „Abandon“ a „Saved By The Bell“, z nichž první jmenovaná znamenitě graduje a ve své rozepjatosti tak pojímá hned několik pro tvorbu BACKYARD BABIES typických poloh. Ve výčtu skladeb však dál netřeba pokračovat, protože album je těmi povedenými nacpáno po okraj, ostatně o jeho kvalitách se můžete přesvědčit sami. Jen dodám, že BACKYARD BABIES překonali vlastní stín a nabízejí svůj nejpoctivější osobní manifest, takže pokud bych měl doporučit jediné album z jejich diskografie, byla by to právě tahle novinka. Tomu říkám vzkříšení z letargie. Let´s Rock, Babies!
