PARADISE LOST - Faith Divides Us - Death Unites Us

PARADISE LOST - Faith Divides Us - Death Unites Us

PARADISE LOST - Faith Divides Us - Death Unites Us

PARADISE LOST - Faith Divides Us - Death Unites Us

Začiatky PARADISE LOST boli tým, čomu sa v pokri zvykne vravieť beginner’s luck. Ako množstvo iných kapiel sa vyznačovali akousi zvláštnou insitnosťou, ktorá fungovala v ich prospech - kreatívne a inovatívne. Spomínate si napríklad na neskoršiu „True Belief“? Holmesov polofalošný antispev v nej znie, ako keby ho naspieval do úplne iných podkladov, no spolu so zvláštne typickou melodikou je tým, čo zo skladby (a kapely) spravilo legendu. Na rozdiel od mnohých kolegov však mali PARADISE LOST smolu. Nasledujúce roky plné snahy o muzikantskú rehabilitáciu boli síce plné pamätných míľnikov, no nikdy nie dosiahnutím špičkovej pozície. Headlinermi festivalov mohli byť azda iba na Slovensku a keď tie festivaly vzápätí skrachovali, hovorí to bohužiaľ za všetko.

V roku 2009 sa PARADISE LOST naďalej motajú. Pri skladaní si púšťajú „Shades Of God“ a „Icon“, blahosklonne veriac, že keď už majú o toľko viac rozumu, pôjde to ľahko, prípadne sa spoliehajúc na to, že metal a britský mainstream sú spojené nádoby a snáď by v prvom menovanom tiež mohlo udrieť na revival deväťdesiatok. Desiatka skladieb na „Faith Divides Us – Death Unites Us“ má problém prestať znieť ako zbierka klišé, najmä ak inšpiráciou zabŕdnu do tých najhlbších a najstarších, takmer deathmetalových vôd vlastnej tvorby. PARADISE LOST nemilosrdne postihol syndróm, pre ktorý sa toľko kedysi skvelých kapiel dnes už prakticky nedá počúvať. Kapela bohatá na skúsenosti, snažiaca sa napodobniť obdobie, keď veci fungovali práve pre nedostatok skúseností, vo väčšine prípadov zosmiešňuje samú seba. Jedinou výnimkou je vcelku obstojná „Last Regret“, kde sa Holmesovci síce tiež snažia oživiť starodávnu studnicu, no aspoň nie svoju. Pozor však na „Universal Dream“, najmä ak vám ako komická napodobenina hitovky „Pity The Sadness“ prišla svojho času už „Once Solemn“.

PARADISE LOST

Nový album nepochybne ocenia zotrvačníkoví fanúšikovia, možno aj zopár mladších, na ktorých majú pôvodné albumy príliš zlý zvuk, prípadne ich ani nepočuli. Jediný, kto však bude skákať od radosti, budú asi len lokálne béčkové melodic-doom metalové kapely, ktorým sa splní sen znieť ako PARADISE LOST a byť rovnako dobrý. Ako keby si Usain Bolt dolámal väzy a ochrnul a ja by som ho konečne porazil v stovke (o pár desatín sekundy). Kapela si toho za svoju kariéru stihla vyskúšať dosť. Archaický pologotický doom metal by som ako žáner rozhodne neodpisoval, no nie je každý CELTIC FROST. Miesto PARADISE LOST ho zrejme bude musieť priviesť na svetlo sveta ktosi mladší, s nezaprášenou charizmou a dušou, ktorá štyridsiatnikom nepadá len tak do lona. Od tých by sme sa snáď mohli dočkať vybočenia zo slepej uličky, akým bol kedysi „Believe In Nothing“.

 209

V-dur

Verdikt

Otrepaný model vlastného revivalu a otrepaný výsledok vlastnej karikatúry.

Hodnocení

Autor
6 / 10
Redakce
6,5 / 10
Čtenáři
7,4 / 10

Další informace

Stopáž: 46:11

Produkce: Jens Bögren
Studio: Fascination Street

www.paradiselost.co.uk

Sestava

Skladby

  1. As Horizons End
  2. I Remain
  3. First Light
  4. Failty
  5. Faith Divides Us, Death Unites Us
  6. The Rise Of Denial
  7. Living With Scars
  8. Last Regret
  9. Universal Dream
  10. In Truth

Jiné pohledy

8 / 10
Všechno, co za svou dvacetiletou dráhu PARADISE LOST pilovali, se na novince projevilo v tom nejpozitivnějším. A ačkoliv mám spíše rád jejich tvorbu od alba „Draconian Times“ než do něho, přesto musím říct, že jim konečně návrat k zachmuřeným metalovým polohám poloviny devadesátých let věřím se vším všudy. Tak opravdově novinka zní. PARADISE LOST totiž nahráli vyzrálé metalové album plné nadhledu a kouzelných momentů, zcela reprezentujících podstatu tohoto souboru. Jednotlivým skladbám zde sice podlehnete až po delší době než jste tomu byli zvyklý, ale to jejich kvalitě neubírá. Je jasné, že ten kdo k poslechu přistoupí od začátku s tím, že se už chce konečně s britskou legendou ve své fonotéce rozloučit, si logicky nedá tu námahu dílo plně pochopit. Pro mne jsou však nový PARADISE LOST stejně kolosální jako byla svého času alba „Icon“ ( i když např. tady Holmes ještě nebyl hotovej zpěvák) a „Draconian Times“, jen je zkrátka skupina o více než dekádu vyzrálejší.

MacKintosh zde staví doslova kytarové kaskády a tok typicky pomalých melodií z jeho nástroje nabírá na neskutečné hloubce a panoramatičnosti + Holmes zde používá jak hrubší, tak čistý vokál + zvuk je fantastický + parádní titulní song = silná a pro kapelu velmi typická nahrávka.
Stray | 11. listopadu 2009

 

5 / 10
Těžký průměr. Návrat k archaickým začátkům postihl i PARADISE LOST a bohužel ne v pozitivním smyslu slova. Britové prošli stejnou cestou jako řada dalších kapel, působících od počátků 90. let minulého stoletíí (MY DYING BRIDE, ANATHEMA, MOONSPELL a řada dalších) a i oni se dostali bodu, kdy byli schopni přehodnotit svoji tvorbu a překročit hranice žánru. Po výborných albech "Host" či "Symbol Of Life" se Britové pro mě poněkud nepochopitelně začali hudebně vracet ke své tvorbě z první poloviny 90.let 20. století a aktuální deska tento trend podtrhává. Jakkoliv formálně precizní a dotažená může být, je z tohoto pohledu pouze parodií na to, co PARADISE LOST v minulosti ztělesňovali.
Pavel | 18. října 2009