A je tu dort a hostina a supr lidi a tequilla a trochu pepře ať se vzepře!
Narvu tam co se do vás vejde!
Ať se to hejbe!
Tomáš Hájíček mi snad dovolí nebo odpustí, ale já jednoduše nemohu jinak. Existují hned dvě souvislosti, které mě tu lakají použít dnes již legendární kotelní chorály jeho skupiny Krucipüsk z roku 2001. V tom samém roce totiž začínají svoji historii psát virginští mega-pařmeni MUNICIPAL WASTE. Pod taktovkou kytaristy Ryana Wastea a křiklouna za mikrofónem Tonyho Foresty vzniká extrémní hudební pelmel, jenž je volně definován v úvodním a posledním odstavci. Zuřivá čtveřice se zkrátka s ničím nemaže. Velký třesk je počat albem s vypovídajícím názvem „Waste ´em All“ (valná většina z nás již asi tuší, odkud bude vítr foukat). Hudební převodovka je poprvé nesmýkána na nejvyšší možný rychlostní stupeň, který je živen silným stiskem plynového pedálu a to vytrvale až do letošního roku, kdy závodní monopost vjíždí do čtvrtého kola odmávaného fialovým praporkem s nápisem „Massive Agressive“. Filozofie kapely je jasně čitelná a je jí snaha docílit co nejvíce možných definicí derivace rychlosti. Z toho nám potom plyne, že vyznění jednotlivých řadovek si je podobné jako příslovečná vejce (vejci), avšak v případě Američanů, servírovaných vždy hodně natvrdo.
Kvarteto muzikantů se jakoby pomocí stroje času přemístilo do dob raného osmdesátkového thrashe, kdy současné pilíře, legendy, dinosauři nebo ztroskotanci (každému dle vlastní libosti) začali transformovat punkové riffy k obrazu svému. Inspirace z tohoto přelomového období v aktuálním balení, reprezentované například písněmi „Masked By Delirium“, a „Mech-Cannibal“, v podstatě tvoří alfu i omegu jejich hudební tvorby. Nicméně, bastardi si při svém návratu do minulosti po cestě nabalili tuhle něco z hardcoru („Divine Blasphemer“), tuhle něco pomálu z grindu („Upside Down Church“). Tímto nám v jejich případě vzniká tolik kýžená přidaná hodnota, jež schází tolika, mladým, (ne)nadějným, retro-thrashovým kapelám, schopných pouze meditovat s karmou duchů slavné doby. Abych zas toliko s chválou neulítl, tak handicap v podobě monotónnosti při podobném pojetí muziky je i zde naprosto zřejmý. Je však také potřeba hned dodat, že MUNICIPAL WASTE mají tu moc a umí pozorného posluchače zaujmout natolik, že mu v hlavě odeznívá poměrně dost zajímavých motivů (nikoliv nikterak originálních). Všemu dopomáhá i střídmá časomíra jednotlivých alb, včetně aktuálního, která se vždy pohybuje kolem půl hodiny. Takový jedinec, příjemně zpitomělý šílenou rychlostí toku předkládané hudebního menu, potom spíše znovu zmáčkne tlačítko Play, aby si pořádně ujasnil, co se to vlastně stalo, než aby začal klít nad další jednotvárnou šedivou břečkou. Pokud vám jsou výše zmiňované žánry blízké, tak vám mohu nejen novinku, která se mi však zdá ze všech alb nejpromakanější a nejnávykovější, vřele doporučit. Užijete si skladby načichlé jak kytarovými rubanicemi, tak i sólo-výjezdy, podložené pořádným bubláním basičky a kopákovými nálety. Řevo-zpěv také občas dokáže velmi mírně změnit svoji barvu (bez toho aby zbytečně imitoval nějakého bájného Jekotu, Mekotu nebo Blekotu) a celý tento agresivní bordel jenom masivně umocňuje.
Nekecej startuj a pojď, to pogo raketový pogo!
jsi jako bitevní loď, to pogo raketový pogo!
Vážené thrasherky, vážení thrasheři, tohle pogo to má koule!