Pokus o sumarizáciu toho najlepšieho z dekády tzv. „noughties“, t.j. rokov 2000 až 2009, je v skutočnosti spísaním histórie Metalopolis. Webstránku, ktorá sa vypracovala na najčítanejšie české a slovenské internetové médium zaoberajúce sa tvrdou hudbou, formovalo všetko možné. V jeho počiatkoch to boli osobné vzťahy a vízie jeho zakladateľov. Neskôr svoje zohralo rozširovanie redakcie o jednotlivcov, ktorí postupne zväčšili a skvalitnili rozhľad stránky: žánrovo, geograficky – a akokoľvek bizarne to znie, nakoniec aj generačne. V neposlednom rade a azda aj najdôležitejším faktorom, vplývajúcim na tvár Metalopolis, však bola neprekvapujúco hudba. Zakončením desaťročia a nástupom nového sme dostali zrejme nie príliš originálny, no celkom lákavý nápad poskladať rebríček sto najlepších „tvrdých“ albumov, ktoré vyšli medzi rokmi 2000 a 2009 vrátane. Komplikovanou metódou, snažiac sa o čo najväčšiu objektivitu, sme tú stovku nakoniec našli. Ako pridanú hodnotu sme pri vyberaní spomedzi albumov metalových, či s metalom užšie súvisiacich scén a kapiel hľadali zásadnosť, prelomovosť, inými slovami nadčasovosť ako protiklad subjektívnych spomienok a zážitkov, ktoré máte s rôznymi konkrétnymi albumami určite spojené aj vy. Bolo by prismelé tvrdiť, že sa to podarilo úplne. Redakcia Metalopolis si však dovolí konštatovať, že ktorýkoľvek zo 100 albumov VALHALLY DESAŤROČIA si je svojej výnimočnosti naozaj hoden. Pozývame vás teda na púť spomienok a sumarizovania, pre mnohých z vás možno aj nového objavovania tvrdej hudby, ktorá formovala posledných 10 rokov.
100. EUROPE - Secret Society (2006)
Siedmy album v diskografii EUROPE a druhý po veľkom comebacku definitívne potvrdil, že hoci skupina bude navždy ťažiť zo slávneho obdobia v 80. rokoch, rozhodne má čo povedať aj v 21. storočí. Švédskej pätici sa podaril jeden z najzmysluplnejších návratov na rockovú scénu vôbec. „Secret Society“ na rozdiel od svojho temnejšie ladeného predchodcu „Start From The Dark“ prináša sviežu a energickú porciu modernej gitarovej muziky, ktorej dominuje nezameniteľný spev Joeyho Tempesta a gitarové majstrovstvo Johna Noruma. EUROPE už nemajú potrebu používať všelijaké „kudrlinky“ a výrazné klávesy. Stavili na priamočiare rockové skladby, ktoré im veľmi pristanú. Výsledkom sú skladby ako „Getaway Plan“, „Always The Pretenders“ či „Love Is Not The Enemy“, tvoriace pevnú súčasť koncertných playlistov. S odstupom času je „Secret Society“ najvyváženejší album EUROPE v novej ére, ktorý najlepšie charakterizuje súčasnú tvár kapely.
99. PEEPING TOM - Peeping Tom (2006)
Multiinštrumentálny, multižánrový a multimuzikantský album, ktorý je prvým a zatiaľ aj jediným klasickým sólovým albumom hudobného génia menom Mike Patton. Mixovanie rôznych žánrov nie je na rockovej scéne ničím novým, a ani v roku vydania tohto albumu neboli takéto nahrávky čímsi výnimočným, no Mike Patton a jeho hostia dokázali zbúrať všetky dovtedy zaužívané hranice. Ak sa dovtedy do rockovej (metalovej) hudby len primiešavali rôzne inožánrove príchute, na tomto počine sú všetky rovnocenné a tvoria kompaktný celok.
98. NAPALM DEATH - Smear Campaign (2006)
Medzi najlepšími kapelami poslednej dekády nemôžu chýbať NAPALM DEATH, ktorí práve na tejto doske zažili vrchol uplynulého desaťročia. Album je ukážkou brutálnej sily a ideovej vyhranenosti, ktoré pasujú na dnešnú dobu ako riť na šerbeľ a otvára ho asi najlepšie intro, s akým kedy títo grindoví dedkovia vyrukovali. Nálož, ktorá po ňom exploduje, vás na trištvrte hodinu vymrští do vzduchu. Ťažko menovať top skladby, ale „Sink Fast, Let Go“ je odzbrojujúca, „When All Is Said and Done“ má najhitovejšie ambície, „Identity Crisis“ dá zaspomínať na staršie časy a v „In Deference“ zas padne osviežujúco vokál Anneke van Giersbergen. Je neuveriteľné, že NAPALM DEATH sú aj po troch desaťročiach na scéne stále tí istí srdciari ako dakedy a že doslova dýchajú tým, čo robia. „Smear Campaign“ bol toho skvelým dôkazom.
97. CODE - Nouveau Gloaming (2004)
Ve své době naprostý šok, a to v tom nejpozitivnějším slova smyslu. CODE se přes noc vyhoupli mezi nejzvučnější jména black metalu a nutno podotknout, že zcela zaslouženě. Album bylo nabito neuvěřitelnou energií a živelností, kterou následně potvrdily i koncerty. Khvost s lehkostí vytahoval prvky typické pro DØDHEIMSGARD a svěže je pozměňoval. Když vezmeme v potaz i onu „hvězdnou sestavu“ složenou z bývalých i současných členů kapel jako VED BUENS ENDE, MANES, ULVER či BRUJERIA, nejde se vysoké kvalitě dlouho divit. „Nouveau Gloaming“ charakterizoval skvělý blackmetalový growling, opřený o výborné kytary a drobné zvláštnůstky, které se vám odhalí až po opakovaném poslechu. Album je inspirativní a má nezaměnitelné charisma. Charisma, které předčí (v porovnání s řadově druhou deskou) ne tak dobrý zvuk. A které dovolí na rok 2005 vzpomínat s větou: „To bylo tehdy, když CODE vydali ´Nouveau Gloaming´!“.
96. PAIN OF SALVATION - Be (2004)
Hodnotit dílo, pro něž neexistuje v hudebním kolbišti odpovídající ethalon je obtížné. Tolkienův Silmarillion a Danielovo „BE“ zdánlivě nemají mnoho stěžejních bodů, při hlubším zkoumání však jde o nadžánrová díla s neobyčejně hlubokou myšlenkou a nadčasovým zpracováním plným skrytých detailů. Málokdy se stane, že má i po letech aktivního vstřebávání posluchač možnost na albu objevovat dosud neslyšené detaily. PAIN OF SALVATION putují rockovými dějinami stejně jako Tolkien mytologií. Nevymýšlí dosud nepozanené, jen s mistrovskou precizností kloubí nejzásadnější fragmenty z historie rocku. Poslech „BE“ navozuje pocit poslechu celých rockových dějin. Jako bájný poutník prochází kapela hudební fantazií zručně proplétajíc motivy rockových i klasických nástrojů do celku, v němž je prostě všechno. Tvůrčí cit pro emoce je éterický, až se tají dech a přivádí i zkušené rockové matadory na rozcestí všeho BYTÍ. Tváří tvář „BE“ se i nevětší hudební žíznivci stávají chlastavými lemtavými.
95. CRIPPLED BLACK PHOENIX - The Resurrectionists / Night Raider (2009)
Pozoruhodný a pestrý počin obohacujúci na sklonku desaťročia štýl, ktorý za posledné roky postihla nevídaná stagnácia. Tento malý orchester vychádzajúci okrem iných zo zázemia MOGWAI, jedných z pionierov postrocku, a ELECTRIC WIZARD, vsádzajúcich na retro a „béčkovú“ sedemdesiatkovú estetiku, dokázal na rozsiahlej ploche dvojalbumu brilantne spojiť britské rockové tradície s čistotou postupov niekdajšej elity postrockového žánru. CRIPPLED BLACK PHOENIX takpovediac vrátili do postrocku prepotrebné emócie, hĺbku a poctivé melódie, ktoré sa s kulmináciou trendovej vlny začali vytrácať v záplave samoúčelného a predvídateľného brnkania. Ostáva dúfať, že s odstupom rokov nepôjde o epilóg, ale naopak pozitívny príklad, že aj v zdanlivo mŕtvom štýle stále jestvujú kapely prinášajúce intenzívne zážitky, plynúce z obyčajnej potreby spovedať sa z prežitého.
94. PSYOPUS - Our Puzzling Encounters Considered (2007)
Skupina, která s každým albem vytyčuje hranice, kam až lze zajít v kombinaci extrémní hudby a technické dokonalosti – to jsou PSYOPUS. To vše bez toho, aby byl celek jen nečitelnou hromadou tehnicky zajímavých vyhrávek bez hlubšího smyslu. Ačkoliv mají mnoho následovatelů, jen málokterým se daří přiblížit k jejich rukopisu, který definuje hlavně kytarista Christopher Arp. Stále zůstávají jedineční a svoji exkluzivní pozici neuvolňují jiným kapelám. Pokud největší hitovkou kapely je „The White Light“ z alba „Ideas Of Reference“, koncepčně nejdotaženější kolekcí od PSYOPUS je deska „Our Puzzling Encounters Considered“, která je jedním z nejvýraznějších mezníků technického kovojádra a esencí dokonalosti v míchání jazzu a toho neextrémnějšího metalu.
93. FIELDS OF THE NEPHILIM - Mourning Sun (2005)
Oscar za nejkrásnější masky a kostýmy. Oscar za nejkrásnější retro do toho, co z 80. let nestálo za papundeklovou belu nebo pudlí ondulát. Masivní, tíživá a jednoduše překrásná deska – čistá žánrovka, jakých je málo. Zážitek ještě umocněný tím, že se kapela albem vracela na změněnou hudební scénu, a přesto zvládla zapůsobit jako svěží vítr. Bez sebevykradačství, bez podbízivosti a popírání své minulosti. Mezi gothic rockovými pozéry ční FIELDS OF NEPHILIM jako temný monolit, paměť i budoucnost žánru.
92. NECROPHAGIST - Epitaph (2004)
Techno-death metalová bible nového tisíciletí. Průkopnická nahrávka, ze které citovaly, citují a troufáme si konstatovat, že i nadále citovat budou, desítky a desítky učedníků. Před šesti lety působilo druhé album německých NECROPHAGIST jako zjevení z jiné planety, na zlatém podnose nabídlo do detailu vyčištěný zvuk (dnes pomalu žánrová nezbytnost), ukázkovou instrumentaci všech zúčastněných (samozřejmě na čele s kytarovým hrdinou Muhammedem Suiçmezem) a navrch navíc potěšilo sympatickými odkazy na prvotní tech death metalové aristokraty (samozřejmě servírovanými v patřičně high-tech balení). „Epitaph“ je nadto jasně a přehledně strukturovaným, kompozičně orientovaným albem, nikoli neorganizovanou a exhibující změtí arpeggií, pokroucených rytmů a hitových kytarových linek z dílny pana vrchního kapelníka. „Epitaph“ je vysoce komplexní, profesionálně odvedená a nadčasová nahrávka, archetyp moderního technického death metalu.
91. ROTTEN SOUND - Exit (2005)
„Exit“ je finálním stádiem dozrávání této nesmlouvavé finské brusky. Krajní mezí šílenství, intenzity a zničující rychlosti. Těžko jasně definovat, co všechno je na této nahrávce dotaženo k dokonalosti. Je to zběsilé nasazení celé kapely anebo sázka na ryzí a brilantně provedený grindcore zbaven všech zbytečných příkras, které by mu akorát ubíraly na intenzitě? Anebo je to i Talarczykova produkce, jež album opatřila skvělým zvukem? Bubenický kulomet Kai Hahto si s kapelou zahrál vskutku zdrcující labutí píseň, jejíž síla a podmanivost neutuchají ani po téměř pěti letech.
pokračuj na > 90. - 81.