Letošní ročník putovního festivalu Sonisphere, jehož pořadatelé přivezli na jeho první českou zastávku všechny zástupce Velké thrash metalové čtyřky, máme tedy úspěšně za sebou. Dojmy z něho jsou pořád ještě čerstvé, což je nejlepší příležitost hodit je co nejdřív do placu. Zatímco v Jihoafrické republice právě probíhá fotbalový Mundial, na letišti poblíž středočeských Milovic vypukla v sobotu 19. června 2010 opravdová Fiesta metalová. Přestože ten den vystoupila celá řada známých zahraničních kapel, celá akce byla logicky propagována zejména jako historicky první festival s koncerty „The Big Four“. Jak si tedy v sobotu vedli favorité a jak kapely nalosované z méně prominentních košů?
Výkop obstaral jednu hodinu po poledni jeden z outsiderů - britská kapela PANIC CELL a dle předpokladů svým výkonem neoslnil. Zvukař se teprve hledal, a tak měli návštěvníci, kteří v té době teprve v hojném počtu proudili dovnitř areálu, možnost letmo registrovat, jakýsi klon nu-metalové zpěvnosti s razantnějšími hrubozrnnými riffy, vycházejícími spíše z klasického kovového mustru. Osobně si nedokážu tipnout, jak kapela zní z nahrávky, ale naživo její tvorba příliš charismatu nevykazovala, lépe řečeno – brala odevšad. Stěžejní byl u nich zejména sytý vokál frontmana (tak trochu ve stylu GODSMACK), zvukařem zde značně vytažený do popředí a dále pak poměrně zašmodrchaná sóla, zdobící jinak poměrně lomozný crossoverový vál, takže ve výsledku to prostě na sesbírání potřebných bodů nestačilo. Na vedlejší scéně zatím hulákají DEBUSTROL a jejich průřez dvacetiletou tvorbou je představen o něco početnější audienci. Stará thrashmetalová klasika tuzemského ražení, na kterou se prostě zaskočili kouknout její příznivci, vykročila rázně, nicméně tohle jejich chlapácké bordelaření při světové konkurenci nestačilo ani omylem. Zpět na hlavní stage kde již dovádějí další z „menších“ – Američané DEVILDRIVER, kteří mají u nás poměrně početnou fanouškovskou základnu. Jejich koncert se mi (abych řekl pravdu) vůbec nelíbil. Šlo vpodstatě o monotónní uřvanou rubanici podle současného metalcoreovém mustru, která postrádala jakoukoliv diferenciaci songů, aranžerské záchytné body a celkově vlastně jakékoliv nápady. Ptám se tedy - kdy už bude s podobnými uniformními soubory konec?
Ke slovu se záhy dostává „černý kůň“ celého klání a lze říci že i velká neznámá – newyorští moshers z ANTHRAX. Proč říkám velká neznámá? Protože ANTHRAX u nás koncertují poprvé v historii se zpěvákem Joeym Belladonnou, který se před nedávnem do sestavy (již podruhé) vrátil, a i přestože šlo v případě ANTHRAX vždy o velkou akvizici, tak tahle kapela opravdu nikdy nepatřila mezi časté hosty tuzemských pódií. Já osobně je ještě nikdy neviděl, takže natěšenost ve čtyři odpoledne za příjemně slunečného počasí a mírného vánku prohánějícího se vytrvale po stále plnějším place, dosahuje vrcholu. Očekával jsem tedy velký návrat polozapomenutých titánů a průřez zásadními songy z jejich nejúspěšnějších alb. Tedy těch, která nazpíval právě Joey Belladonna (pro mne vždy poznávací znamení kapely), nikoliv „ten další chlápek“, co byl u ANTHRAX místo něho, když to šlo s popularitou v devadesátých letech do kelu. A světe div se, dostal jsem přesně to, co jsem si přál – strhující výkon celé kapely v legendárních peckách typu „Caught In A Mosh“, „Mad House“, „Medusa“, „Be All, End All“, „Indians“ (čelenka byla) nebo „I Am The Law“. Uprostřed „Indians“ byl pak kapelou jakoby nic (a bez jediného slova, protože všichni moc dobře věděli) vystřižen tříminutový úsek sabbatovské klasiky „Heaven And Hell“, který Belladonna dával naprosto levou zadní a potvrdil tak, že je vlastně rozený čistokrevný „hejvíkář“, který byl v osmdesátých letech uvězněný v thrash metalové kapele, což jsem si o něm tedy vždy myslel. Každopádně fantastický zpěvák, u kterého věčné stížnosti na jeho hlas a zcestné přirovnávání k Johnu Bushovi, právě od tohoto momentu nepřijímám. Za zády mu navíc po celý koncert hlasově sekundovali nabroušení sekýrníci – Scott Ian a Frank Bello, aby Charlie Benante znovu potvrdil svůj výjimečný talent a pozici motoru celé kapely. Po ANTHRAX přišla chvíle „zlého zrzka“ a to je i pro mne nejvyšší čas mikrofon poprvé předat slovenskému expertovi.
Veru tak, pán kolega, prišla chvíľa veľkého umraučaného leva. Sotva sme zatlačili slzy dojatia po Belladonovom zvolaní „This is for you, Ronnie!“ a bezchybnom odohraní nosných častí monumentálnej skladby „Heaven And Hell“, už sa do očí drali ďalšie – MEGADETH vybehli na pódium a bez bázne a hany do nás napálili prvé dve skladby zo svojho legendárneho albumu „Rust In Peace“. Sobotňajšia fiesta bola jednou obrovskou masou silných emócií. Zvesti o tom, že by MEGADETH mohli zopakovať odohranie celej dosky ako na poľskej zastávke pár dní predtým, sa našťastie nepotvrdili. Dave Mustaine a jeho kolegovia vsadili na elegantný prierez takmer celou tvorbou – s ťažiskom pochopiteľne zasadeným do osemdesiatych rokov. Z vydareného nového albumu zaznela iba singlovka „Headcrusher“, ktorá v kombinácii s priamo nadväzujúcou peckou „In My Darkest Hour“ znamenala prvý vrchol koncertného setu MEGADETH. Kapela pritom až do jeho poslednej tretiny zápasila s pomerne zlým zvukom – až pri prekvapujúco zaradenej paráde „Trust“ sa zázračne vyčistil, čo v mnohom pomohlo záverečným ťažkým náložiam „Symphony Of Destruction“ a „Peace Sells“. Dave Mustaine vyzeral presne ako v roku 1993 v Bratislave, len namiesto sivej kockovanej košele mal na sebe tú frajerskú bielu, ktorú poznajú majitelia skvostného DVD z Argentíny. Ako vtipne poznamenal kolega Stray, niektorí ľudia sa nemenia ani po dvadsiatich rokoch – napríklad taký Boris Becker... alebo Dave Mustaine. Chris Broderick patril k najpríjemnejším prekvapeniam celého festivalu – suverénnou hrou a nemenej suverénnym vystupovaním dával spoľahlivo zabudnúť na samotného Martyho Friedmana. Veľkú radosť mal dlhoročný fanúšik aj pri pohľade na navrátivšieho sa strateného syna Davida Ellefsona – jednoducho a jasne, aj napriek horšiemu zvuku napokon v plnej miere prevládali skvelé, miestami až euforické pocity z oslavy úžasnej tvorby stále fantastických MEGADETH.
Setlist:
Holy Wars... The Punishment Due
Hangar 18
Wake Up Dead
Headcrusher
In My Darkest Hour
Skin O´ My Teeth
A Tout Le Monde
Hook In Mouth
Trust
Sweating Bullets
Symphony Of Destruction
Peace Sells
Kdybych v průběhu vystoupení seattleských ALICE IN CHAINS zavřel oči a jenom nerušeně naslouchal tu valící se hromadu energie, co se mohutně drala po celou dobu jejich setu z pódia, patrně bych se domníval, že Layne Staley vstal z mrtvých, vysekal se z heroinového mraku a teď v životní formě úřaduje v Milovicích. Naprosto fantastický koncert grungeové bomby patřil pro mě k vrcholům celého Mundialu, a to nejen díky naprosto skvělému zvuku, ale i díky navození velmi sugestivní a autentické atmosféry, kterou vkusně dokresloval zmatek uvnitř areálu, kdy se davy lidí doslova hrnuly všemi směry od jednoho beznadějně obsazeného stánku s občerstvením k druhému (nedostatek stanovišť s jídlem dokumentovaly dvaceti a více metrové fronty, měnící se v nepřehledný chumel, kdy přistupující zákazník celou dobu ani nevěděl, na který druh jídla čeká - já se po dvaceti minutách shledal se zjištěním, že dnes máme halušky), což hodince ALICE IN CHAINS dodalo na potřebné ležérnosti a nezájmu ze strany festivalových návštěvníků (i tak však měli plno), tolik potřebné pro navození atmosféry velkých rockových klání období grunge (např.Lollapalooza). Kapitán eskadry Jerry Cantrell kromě svého výtečně nazvučeného nástroje (jak v důraznějších, tak v akustických fázích) mnohokrát předvedl i svůj hlas, protože nováčka za mikrofonem - Williama DuValla podporoval, čímž doznal zvuk seattleských na ještě větší naléhavosti a panoramatičnosti. Mike Inez nám do pomalejších dupáren pořádně zaházel svojí hustou mařenou, takže nezbývalo, než si to celé prostě užít, když jsme (jako dospívající v ranných devadesátkách) o něco podobného přicházeli celých dvacet let. Převládaly pochopitelně songy z nejúspěšnější desky „Dirt“ („Them Bones“, „Angry Chair“, „Rooster“,„Would? a další), ale kapela nezapomněla ani na svůj debut „Facelift“ nebo na pár novinek, z nichž hitová „Check My Brain“ už si tak nějak logicky získala své místo na slunci.
Corey Taylor a jeho STONE SOUR sa na českej zastávke Sonisphere predviedli naozaj v plnej paráde. Vynikajúci a počas koncertu neustále vysmiaty frontman miestami až užasnutý sledoval, aký veľký dav sa na jeho kapelu prišiel pozrieť aj napriek tomu, že o pár metrov ďalej hrajú veľkí ALICE IN CHAINS. Myslím, že nikto z prítomných túto voľbu neľutoval. Vynikajúci zvuk, neskutočne energický zvukový val z nástrojov fantasticky zohratých muzikantov a k tomu direkty priamo na poslucháčov solar v podobe takých hitov ako „Reborn“ či „Made Of Scars“. Corey si rovnako ako pred týždňom na rakúskom Nova Rocku neodpustil veselú výučbu „najhoršieho tanca na svete“ - hoci niekde v podvedomí jednoducho musia mať smutné udalosti z ostatných dní, páni zo STONE SOUR na sebe nedali nič znať – natrieskali do nás plné priehrštia pozitívnej energie zo svojej vynikajúcej muziky.
SLAYER mali pôvodne hrať pred ALICE IN CHAINS, napokon si s nimi pozíciu vymenili – celkom správne, v Česku sú jednoducho oveľa väčšia kapela. V porovnaní s rakúskym festivalom Nova Rock pred týždňom bol pohľad na fanúšikovskú základňu a reakcie publika taký rozdielny, ako keď sa majstrovstvá sveta vo futbale zo všetkých tých nepravdepodobných krajín typu Južná Kórea alebo Južná Afrika vrátia domov, do Európy. SLAYER si to aj náležite vychutnávali. Pôsobili ako skúsený boxer, ktorý svojho súpera najskôr decentne pripraví, udržiava ho v strehu a v závere príde so sériou nekompromisných mohutných úderov, vedúcich k jednoznačnému knockoutu. Na rozdiel od MEGADETH páni okolo Toma Arayu viac načreli do aktuálnej tvorby – okrem očakávaného úvodného kúsku „World Painted Blood“, prišla na rad aj báthoryovská „Beauty Through Order“ a tiež osobné úprimné vyznanie Kerryho Kinga s názvom „Hate Worldwide“. Prvé masové šialenstvo publika prichádza s hymnou z Perzského zálivu – „War Ensemble“, ďalšie po úžasnej dvojkombinácii „Disciple“ a „Seasons In The Abyss“. Kapela hrá s nesmiernou chuťou, Araya s oddýchnutým hrdlom reve ako za mlada. Starších fanúšikov (a že ich v Čechách a na Morave chodí požehnane!) určite poteší zaradenie pekelnej klasiky osemdesiatych rokov „Hell Awaits“, v tesnom závese nasledovanej ďalšou protivojnovou perlou „Mandatory Suicide“. V osemdesiatych rokoch zostávame až do konca koncertu. Obrovské ovácie si vyslúžia úvodné pasáže majstrovských diel ako „South Of Heaven“ a „Raining Blood“. Prekvapenie večera sa volá „Silent Scream“, očakávaný záver v podobe jednej z najlepších metalových skladieb všetkých čias dokončí dielo skazy – slohy „Angel Of Death“ spieva s Tomom pekných pár tisíc hrdiel. SLAYER som videl sedemkrát, toto bol jeden z najlepších koncertov - niečo prekrásne.
Setlist:
World Painted Blood
Jihad
War Ensemble
Hate Worldwide
Beauty Through Order
Disciple
Seasons In The Abyss
Hell Awaits
Mandatory Suicide
Chemical Warfare
Raining Blood
Aggressive Perfector
South of Heaven
Silent Scream
Angel of Death
Hoci James Hetfield v priebehu koncertu verbálne jednoznačne potvrdzoval význam „Veľkej štvorky“ a hovoril o historickej udalosti, ktorej sme práve súčasťou, METALLICA nás na začiatok svojho koncertu nechala frajersky čakať pekných 20 minút napriek tomu, že dovtedy celý festival bežal presne podľa plánu ako švajčiarske hodinky. Ako keby chceli naznačiť, kto sú v ten večer skutočné hviezdy. A vcelku oprávnene. Po nádhernom, zimomriavky naháňajúcom intre „Ecstasy Of Gold“ sme už len stáli s otvorenými ústami pri sledovaní tej koncentrovanej krásy koncertného metalu v podaní najväčšej kapely svojho žánru. Kým dramaturgia vydareného živého DVD z francúzskeho Nîmes z minulého roka bola zameraná rovnomerne na nový album a monolit „... And Justice For All“, na českej zastávke putovného mamutieho festivalu urobil Lars Ulrich radosť predovšetkým fanúšikom klasiky „Master Of Puppets“ – hneď štyri majstrovské kúsky pochádzali z tejto legendárnej fošne, pričom naozaj príjemne prekvapila riadne našliapnutá kompozícia „Disposable Heroes“. Koncert výborne gradoval, kapela sa dokonale vyhrávala s emóciami svojich fanúšikov. Nezabúdala na aktuálny album – skvele zabrala najmä najlepšia skladba z neho, „Cyanide“. Pri prekrásne košatej kompozícii „Fade To Black“ Hetfield využíva členité pódium, s akustickou gitarou sa rozcíti na jeho vyššom poschodí. Úvod „Sad But True“ je na spomínanom „francúzskom“ DVD príliš dobrý na to, aby ho James nezopakoval aj na letisku neďaleko Prahy – samozrejme s veľkým úspechom. Nechýba pyrotechnika, ktorá podľa očakávania ozdobí najmä povinné cvičenia „One“ a „Enter Sandman“. Je len málo kapiel, ktorých koncert ma skutočne baví viac ako 20 minút. A naozaj minimum takých, na ktoré by som sa pozeral viac ako hodinu. METALLICA dokázala moju pozornosť strhnúť bez problémov na celé dve hodiny. Nádherné zakončenie dokonalej metalovej fiesty!
Setlist:
Creeping Death
For Whom The Bell Tolls
Disposable Heroes
Harvester Of Sorrow
Fade To Black
That Was Just Your Life
Cyanide
Sad But True
Welcome Home (Sanitarium)
My Apocalypse
One
Master Of Puppets
Battery
Nothing Else Matters
Enter Sandman
Helpless
Motorbreath
Seek & Destroy
fotografie převzaty z oficiálních stránek festivalu
Stray + Rudi
