Velmi dlouho avizovaný návrat kalifornských FORBIDDEN se rozhodně vydařil, byť album prakticky nepřichází s ničím novým a pouze rozvíjí dávný thrashový styl souboru z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pokud někdo čekal jasné „Album roku“ bude zřejmě zklamán, ale to neznamená, že by Andersonovci celou situaci podcenili a přišli po třinácti letech s kolekcí nezajímavých skladeb. Právě naopak. Co je třeba říci předně? „Omega Wave“ rozhodně nejde cestou evolučně vyšponovaného alba „Distortion“, na kterém FORBIDDEN do sebe inhalovali řadu nových prvků, jinak příslušících spíše ke stylům nacházejícím se mimo klasické metalové teritorium. Ty měly za následek určitou nezařaditelnost tohoto díla. Novinka taková není. Kapela se drží svého původního řemesla jako zkušený kovář vlastní výhně. Veškerou pozornost na sebe strhává kvalitní metalová produkce a velmi současný zvuk, stejně tak pověstná technická brilantnost samotných FORBIDDEN. Fanoušek tak dostává tu verzi jejich tvorby, která rozvíjí jejich první dvě ryze metalové řadovky, nikoliv však o stylové odbočky, naopak šperkuje thrashový základ větším počtem technických fíglů, vyhrávek, dospělejším a ujasněnějším přístupem ke skladbám, které rovněž obsahují větší počet melodií než tomu bylo kdysi dávno.
Vypjatý vokál Russe Andersona, který v mnohém připomene teskný projev Warrela Danea z NEVERMORE, tak udává podobu většiny skladeb a je zde zcela jistě v popředí, byť jej hutné riffy dvojice Locicero/Smyth za žádných okolností nešetří a duní zpoza něj jako blížící se vodní masa uvedená do pohybu hurikánem Katrína. Celé album sebou nese určitý pocit osudovosti a těžko popsatelného smutku. Samotný Anderson zde působí dojmem jakéhosi proroka či démonického věrozvěsta špatných zpráv a vizí, který se zde nerozpakuje ukázat naplno sílu svých hlasivek. Jeho projev je velmi rozmanitý, od rozvláčnělých poloh totiž přechází až k agresivnímu řevu. V refrénech však jeho halucinačně působící vokál dominuje. Vlastně je to dnes s FORBIDDEN hodně podobné jako s NEVERMORE, byť Kaliforňané jsou přeci jen více thrashoví a vázaní na rychlost. Celé album je dle očekávání přehlídkou mnoha sympatických kousků od velmi dobře technicky vybavené kapely, počínaje kytarovými riffy, vyhrávkami i kostrbatými sóly. Příznivci staré metalové školy budou tedy velmi spokojeni. Zvláště pak ti, kterým se před dvěma lety velmi pozdávalo poslední album od TESTAMENT. Celková podoba „Omega Wave“ je totiž na podobné vlně – hutný moderní zvuk, ve všech směrech velmi dobře vybavená instrumentace (zejména precizní kytarové duo) a originální a velmi silný zpěvák.
Album obsahuje jak masivní riffovité výplachy typu úvodní trojice skladeb „Forsaken At The Gates“, „Overthrow“ a „Adapt Or Die“, které jsou nabité kytarovými i rytmickými kouzly, tak akusticky zvolněné skladby typu „Swine“, jež zas vzdáleně upomenou na vlnu grunge, nebo spíše na metalovější podobu tohoto dávno zesnulého stylu všech depkařů a negativistů, reprezentovanou zejména kapelou ALICE IN CHAINS. Kaliforňanům se zde navíc podařilo opatřit skladby zajímavými melodiemi, což považuji za posun, takže kvituji i skutečnost, že mi Anderson ve skladbě „Immortal Wounds“ zní jako rozparáděný Bruce Dickinson. Dle mne jde tedy o vydařený návrat, byť album ctí staré metalové pořádky. Obsahuje řadu mistrovských okamžiků a rovněž mi přijde zdaleka tou nejrůznorodější a nejdospělejší nahrávkou ze všech děl, jaká zatím tahle kapela stvořila. Není se co divit, vždyť na to měla třináct let. U mě tedy spokojenost.
