Zajímavé spojení jednoho z nejlepších instrumentálních postrocků současnosti, bahenního hardcore a ambientního kytarového one-man show otisklo první listopadový den svoji stopu v klubu Matrix. Večer, kdy se nakonec v Matrixu shromáždilo více jak dvě sta hlav, odstartoval jednočlenný projekt HEAD OF WANTASTIQUET podivného pavouka Paula Labrecque.
Sedící šedovlasý smutný muž s kytarou budil dojem zestárlého Andyho Warhola, který se rozhodl udělat tlustou čáru za pop artem. Jeho ambientně působící kytarové plochy seděly na repetitivních rytmech a smyčkách, místy působily minimalisticky až introvertně a výpravný nádech získávaly hlavně v momentě, kdy Paul vyměnil kytaru za banjo, které obsluhoval smyčcem. Závěr poměrně krátkého vystoupení patřil bouřnějším kytarovým expresivním stěnám, které mistr psychedelického folku doplňoval ambientním vokálem, který homogenně splýval s kytarovým základem. Místy ambient, místy drone, místy psychedelický folk s příchutí amerického country, jako předkrm ucházející.
Po vystoupení HEAD OF WANTASTIQUET dav přihlížejících notně zhoustl, na prknech se totiž chystali KNUT. Urousaná parta se štiplavě špinavým syrným zvukem nastoupila a bez zbytečných keců nechala protrhnout hráz hardcoreové slati, která se rozprostřela po klubu. Hodně ostrému začátku plnému agresivní naléhavosti hudebně vévodil hlavně plešatý bubenický řezník Roderic Mounir, který se tyčil opravdu hodně vysoko nad svoji sestavou. Sesličku měl totiž vytočenou tak vysoko, že to působilo téměř tak, že u bicích nesedí, ale stojí. Vokalista Didier Severin je hodně atypický typ frontmana u podobné kapely. Moučný civilní týpek s vysokým čelem, v brýlích, jehož nesportovní tělo je nasoukané v černých riflích, které budí dojem, že je nesudnal po celou dobu turné. Do KNUT jeho image neimage však sedne dokonale.
Do setu byly zařazeny i pomalejší válcující bahnité skladby bez vokálu, při kterých Didier většinou odevzdaně klečel v rohu pódia a hrál si se samplerem. Jakmile začaly nesmlouvavě apokalyptické těžké stěny trochu nudit, zařadili Švýcaři živelné rozbušky s jejich typickým noise hardcoreovým obsahem. KNUT dostáli své pověsti - stěží uchopitelná kapela stojící na samé hranici HC scény, která však má neidentifikovatelné aroma a charisma.
Postrockoví RED SPAROWES byli sice trochu dlouzí ale přesto dobří, nenudící a intenzivní, tři elektrické kytary totiž vytvořily silný akustický tlak, který smetl přihlížející. Velmi mile mě překvapil baskytarista Greg Burns svoji čistou a i technickou hrou. Věkově poměrně mladá kapela předvedla vystoupení, jehož severenita nevyplývala z bouřlivého projevu nebo hecování publika. Vše se obešlo bez gest, bez pózování, v klidu, avšak nemohu říci, že odosobněle. Pro kapelu typická projekce mířila přímo na hudebníky a brala tak sama sobě většinu pozornosti. Já jsem se v podstatě na ty pohyblivé obrázky vesmíru, domů, sloupů, hmyzu a dalších různých výjevů zapomínal dívat a soustředil svoji pozornost na hráče samotné.
Ve chvílích, kdy se Greg usadil za pedálovou steel kytaru, ho na postu baskytaristy střídal Andy Arahood a koncert příjemně klouzal dál ozvláštněn cinkavými zvuky pro tento styl poměrně netradičního nástroje. RED SPAROWES dokázali náladu z alb bez výjimky přenést na koncertní prkna a připojit k tomu i výtečnou přidanou hodnotu v podobě projekce a v koloritu stylu i skvělou pódiovku. Příjemný hudební i vizuální zážitek byl odměněn výrazným potleskem, jenž donutil kapelu vrátit se a doplnit nedokrmené uši přihlížejících dvouskladbovým přídavkem.
