BLACK COUNTRY COMMUNION - Black Country

BLACK COUNTRY COMMUNION - Black Country

BLACK COUNTRY COMMUNION - Black Country

BLACK COUNTRY COMMUNION - Black Country

Metodická příručka Joe Bonamassy pro život superskupiny:
1. Vyhněte se prezentaci názvu kapely předtím, než ho zkonzultujete s úřadem pro ochranu obchodního jména Spojených Států. Kdo by si myslel, že Letz-Zep-Again už nejde použít?
2. Vyhněte se používání názvu superskupina a používejte raději „přeplacené nedokvašky“.
3. Buďte opatrní, abyste nepřišli o ženy nebo muže se špatnými vlastnostmi. To vlastně platí o hudebním průmyslu všeobecně.
4. Ujistěte se, že Artie Fufkin (nezpůsobilý promotér Polymer Records z parodie „Hraje skupina Spinal Tap“ v podání Paula Shaffera, pozn. red.) oznámí: „To je ta největší skupina, která přichází po té největší skupině, co tu byla před třemi měsíci a já je v důsledku toho také zastupuji“.
5. A konečně, vlastně to nejdůležitější: „Buďte si sakra jisti, že váš řidič limuzíny si zrovna musel odběhnout, aby nabral další řidiče limuzín“.

Hned zpočátku bych ještě připojil asi zdaleka nejotřepanější moudrost a to, že skupina složená z vynikajících hudebníků ještě nutně nemusí produkovat vynikající muziku. Ta sice v souvislosti s debutem super kvartetu absolutně neplatí, k pravdě věci musím také předeslat, že cesta k jednoznačným superlativním závěrům se v případě „Black Country“ však také nekoná.

BLACK COUNTRY COMMUNION

V čem není problém? V první řadě v jednotlivých výkonech zúčastněných. Ti svoji kvalitu směle dokazují a navíc předvádějí, že jim není cizí týmová práce s persónami podobného věhlasu. Kolekce samozřejmě nepostrádá místa představující individuální mistrovství, vždy však umně a promyšleně zasazené do kompoziční struktury skladby, z nichž každá má svůj různorodý život, vlastní vrcholy resp. rozeznatelné momenty, na něž se dá opětovně těšit.

Nikdy jsem nenabyl pocitu, že poslouchám nudící exhibicionistickou umělotinu. Tento dojem s důrazem nechávám ve striktně subjektivní rovině, protože například posluchač standardně valící do sluchovodů přímější muziku by mohl na podobný syndrom narazit („Too Late For The Sun“). Naprosto v pořádku je i ryzí zvukové vyladění disku umocňující milovníkům klasického hardrocku již tak velmi silný zážitek. Konceptu nechybějí opravdové hitové okamžiky. „One Last Soul“ se bez diskuze skutečně povedla a určitě má schopnosti zalahodit i širším masám konzumujícím rádiová vysílaní. Můj další osobní favorit do éteru je ostřejší „Sista Jane“, jež se jeví i jako aranžérsky šikovný záměr závěrečného zúčtování.

Plusové body se opravdu musejí dávat za hrdelní fond Glenna Hughese, jemuž neméně zdařile zdatně sekunduje Joe Bonamassa při doprovodech a v plné parádě potom na „Song Of Yesterday“. Po několikerých posleších nemohu nezmínit i pomalu se odhalující půvab Sherinianových klávesových nápadů. Poslední pozitivní a nejdůležitější zjištění a to, že mixáž se silnými bluesovými závany, pro mě poměrně přesvědčivě kapelu definuje do osobitých a jasných rysů.

V čem je problém? Těžko budu hledat mezi dvanácti skladbami nějakou, kterou bych vyloženě chtěl postrádat. Nevadí mě ani možná zbytečné zařazení znovu a svěže nahrané „Medusy“ od Hughesových TRAPEZE. Nicméně při pohledu na stopky se zastavíme na více než sedmdesáti minutách a já se musím se ptát, zdali to není v dnešní době širokého hudebního výběru a uspěchané posluchačské trvanlivosti až zbytečně přepálený luxus, hlavně pokud se skupina chtěla (kdo by nechtěl že?) přiblížit širšímu spektru posluchačů.

Odpovědi se určitě budou lišit jako televizní programy na obou koncích korejského poloostrova. Osobně si dovolím pokárat producenta Shirleyho za to, že ovečky, jež sám pomáhal dávat dohromady, více v jejich rozletu nekrotil. Prokrácený materiál v podobné tvůrčí kvalitě by nabyl na ještě větší dynamice a přístupnosti, aniž by se musel kostrbatě podbízet. Na druhou stranu, album odmění každého, kdo si s ním dá trpělivost. Hodnocení by mohlo dosáhnout i vyšších stupňů, kdybych v kapele neviděl větší množství nevyužitého resp. neusměrněného potenciálu.

Nakonec už letos v červnu se můžeme přesvědčit, jak tomu bude dál. Těším se!

 3

Verdikt

Velmi povedené album v duchu hardrockových klasik s blues ingrediencemi od kapely, která určitě stojí za pozornost!

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
-
Čtenáři
8,2 / 10

Další informace

Stopáž: 72:35

Produkce: Kevin Shirley

www.bccommunion.com

Sestava

Skladby

  1. Black Country
  2. One Last Soul
  3. The Great Divide
  4. Down Again
  5. Beggarman
  6. Song Of Yesterday
  7. No Time
  8. Medusa
  9. The Revolution In Me
  10. Stand (At The Burning Tree)
  11. Sista Jane
  12. Too Late For The Sun

Diskografie

2 (2011)
Black Country (2010)