METALFEST OPEN AIR 2011 - Plzeň, Lochotín - 3. - 5. června 2011 (část druhá)

METALFEST OPEN AIR 2011 - Plzeň, Lochotín - 3. - 5. června 2011 (část druhá)

METALFEST OPEN AIR 2011 - Plzeň, Lochotín - 3. - 5. června 2011 (část druhá)

METALFEST OPEN AIR 2011 - Plzeň, Lochotín - 3. - 5. června 2011 (část druhá)

Po důkladném rozboru pátečního absolutního sukcesu znovuzrozených ACCEPT a drobnostech z úvodního sobotního dění, po nichž už to zkrátka chtělo přestávku jako hrom, vás virtuálně vítám zpět na Lochotíně, kde si právě rozbalují nádobíčko švédští BLOODBOUND. Ty znám už od časů, kdy předskakovali HAMMERFALL na turné k albu „No Sacrifice, No Victory“, a od té doby také vím, že při jejich obligatorní heavy metalové show není nutno nijak zásadně zvyšovat pozornost. Nejinak tomu bylo i v plzeňském přírodním amfiteátru, kde to sice měli těžší o energicky maximální výkon svých předchůdců, ale přesto opět zůstali jednookými králi stáda slepého metalového potěru. To PRETTY MAIDS, další z letitých mistrů kovového řemesla, to už bylo onačejší kafe. Jejich současnou tvorbu sice až tak úplně nepreferuji, ale staré věci, staré osvědčené věci na čele s nesmrtelným hitem „Future World“, ty jsem si skutečně užil, tím spíš, že jsem kapelu viděl naživo poprvé. Mnozí z publika ovšem evidentně nesdíleli ani tento můj opatrně vstřícný názor, pročež dánská pětka bohužel nesklidila takový ohlas, jaký by si nejspíš zasloužila.

PRETTY MAIDS

Obrat celkové nálady o stoosmdesát stupňů a s ním i daleko bouřlivější atmosféru, rovnající se finále předcházející noci, zaznamenali až angličtí nestoři SAXON. Podobně jako solingenská úderka i oni svůj set namixovali především z osvědčených klasik („Motorcycle Man“, „Never Surrender“, „Crusader“, „Denim And Leather“, „Princess Of The Night“, „Wheel Of Steel“ či „Strong Arm Of The Law“), mezi něž vklínili skladby novější („Demon Sweeney Todd“ nebo „Attila The Hun“) a úplně nejnovější („Back In 79“ z opravdu čerstvé novinky „Call To Arms“). Celé to fungovalo naprosto bezchybně, lidé si vzpomínaje užívali o sto šest a zejména pohled na (bez urážky) důchodce Byforda, třepajícího bílou hřívou jako zamlada, byl skutečně fascinující. Jistěže SAXON nikdy nejspíš úplně nedosáhli věhlasu souputníků z IRON MAIDEN či JUDAS PRIEST (to by ostatně nehráli jako předposlední na akci typu „Metalfest“), ale vždy jim to hrálo heavy metalově pěkně od podlahy, což na koncertní prkna dokážou stále převést celkem sebejistě a jednoznačně. Long Live The Saxon!

SAXON - Biff Byford

Celodenní moderátorova masáž instrukcí o absolutním zákazu fotografování Daniho Filtha při podepisování, jinak bude dotyčnému nejspíš uříznuta s fotoaparátem i všetečná ruka, způsobila, že jsem si přestal být jistý, zda se na vystoupení CRADLE OF FILTH vůbec těším. A samozřejmě, v tomto směru mi nepomohla ani dvacetiminutová prodleva oproti plánovanému času začátku jejich představení. Zčerstva zahraná „Heaven Torn Asunder“ a hned po ní i aktuální „Lilith Immaculate“, to vše za překvapivě slušného ozvučení, mi ovšem vyhnaly chmurné myšlenky z mysli a napevno se tam usadila suffolkská šestice, v jejímž středu, vlastně pardon, na jejíž straně se samozřejmě skvěl český bubeník Martin Škaroupka. Ačkoliv toho dohromady vlastně moc nezaznělo (snad pouhých osm skladeb, jestli se nepletu) a ačkoliv to byly dále vesměs samé koncertní tutovky („Principle Of Evil Made Flesh“, „Her Ghost In The Fog“, „The Forest Whispers My Name“ nebo „From The Cradle To Enslave“), show to byla úžasná a nadmíru přesvědčivá, ostatně jak by to mělo být, když jde o black metal typu Kolébky špíny. David Pybus dále stihl symbolicky oslavit narozeniny, přičemž i v tom měl prsty diblík Dani, který na sebe pochopitelně strhával největší pozornost, ať už díky neustálému frenetickému poskakování či, jednoduše a prostě, (víceméně) spolehlivému výkonu za mikrofonem.

CRADLE OF FILTH - Dani

Třetí festivalový den, kdy už se o slovo začínala hlásit únava, zahájilo, jak jinak, nemilosrdné slunce, které mnohé spolehlivě zahnalo i do toho nejmenšího kousku stínu, který se dal nalézt, takže před pódiem to chvílemi znovu vypadalo na vyhlášení radiačního poplachu. Že mnozí byli přesto v tu chvíli rudí a spálení až za ušima už snad ani nemusím připomínat, ale v době podrobné znalosti agresivity slunečních paprsků a nepřeberného množství ochranných prostředků proti nim mě to prostě nepřestává udivovat. Vystoupení chorvatských RISING DREAM jsem proto absolvoval až po stoprocentní přípravě, na rozdíl od zvukaře, který se evidentně rozhodl naše nebohé slovanské příbuzné zaříznout. Lehce moderní, melodická a zároveň řádně metalová skupina, která je mi nadmíru sympatická už od svého představení před dvěma roky ve Spáleném Poříčí, v mezičase vyměnila zpěváka za drobounkou zpěvačku Ines Tančevu, jejíž hlasové kvality vyniknou zejména v drsných neženských polohách, známých třeba v podání Sabiny Classen či Angely Gossow. To je ovšem, zaplaťpánbůh, jediná slyšitelná změna v její produkci, tedy alespoň doufám, soudě podle toho, co jsem vlastně (ne)slyšel.

RISING DREAM

Francouzští ALCEST, kteří ve mně vzhledem ke svému původu vyvolali lehce přirozenou obavu, kupodivu zahráli na příjemnou, relaxační notu, která se ne že nepodobá starším THE OCEAN. Nasazení a schopnost udržet pozornost jim sice dlouho nevydržely, ale než to stačilo překročit únosnou míru, předala kapela štafetový kolík americkým WHILE HEAVEN WEPT. Ty jsem sice rovněž vůbec neznal, ale za to mě oslovili mnohem důrazněji – prokresleným, až téměř sytě doomovým výrazem, plným melancholické melodiky a krásně čistého zpěvákova projevu. Škoda, že se Američanům nedostalo většího časového prostoru, třeba na úkor MISERY INDEX, kteří, ač v oboru uznáváni, v mých očích nebyli ničím jiným než jen dalšími z desítek a stovek, co produkují těžkotonážní grind/death metal na nikoliv detailně rozpoznatelné úrovni.

WHILE HEAVEN WEPT - Rain Irving

S nebezpečně hrozícím dešťovým průplachem v zádech opanovali následně pódium PRIMORDIAL, hrdě se hlásící ke svému původu v Irské republice. Těžký vzduch rozčísla úvodní skladba nové desky „No Grave Deep Enough“ a všichni, kdo mají rádi výpravný pagan/black metal v podání Nemtheangy a spol., mohli zaplesat. Tradičně do běla výrazně namaskovaný zpěvák se sice hned vzápětí začal roztékat, takže ve svém černém oblečení za chvíli vypadal jakoby právě absolvoval brigádu ve mlýně, ale to mu neubralo nic na komunikativnosti s publikem a živelnosti, s jakou snad nejvíc ze všech vystupujících (pravda, až na Angelu Gossow) absolvoval četné pochůzky přes dlouhý oddělující betonový pás z pódia až k prvním řadám fanoušků. Repertoár obstaraly především skladby z posledních dvou alb („Lain With The Wolf“, „As Rome Burns“, „Gallows Hymn“, „Bloodied Yet Unbowed“ nebo „The Coffin Ships“), a když se kapela loučila s „Empire Falls“, mohl jsem si svědomitě říct, že to byl rovněž jeden z těch zajímavějších okamžiků festivalu.

PRIMORDIAL - Nemtheanga

Když ale nastoupila EPICA, jakoby ani nebylo poznat, že zde nějací Irové před chvílí hráli, bohužel. Kotel se neuvěřitelně předimenzoval, z podezřelé stavby ve tvaru dvojpatrového busu, umístěné v levé, zadní části hlediště (kde pod dohledem jisté tabákové firmy docházelo k diskriminaci nekuřáků, neboť vstup sem snad měl být povolen pouze těm, co se prokázali nákupem příslušné krabičky kuřiva), se dokonce přestalo kouřit, a kdo měl zkrátka ruce, hrozil jimi na holandské představitele druhé vlny women-front metalů, zcela nepokrytě těžících z dávného vynálezu NIGHTWISH. Mě osobně však EPICA zanechala zcela klidným, a když jsem ji později vyprovázel zrakem z pódia, věděl jsem, že můj názor nemůže být špatným, byť vše okolo tomu nenasvědčovalo. Když už totiž něžné stvoření za mikrofonem, tak snad raději třeba již zmiňovanou Angelu Gossow na čele bratří Amottových ARCH ENEMY. Žena, která svého času tuhle kapelu nakopla k velkým věcem, v sobě tu magii zkrátka má (v dirigování davu byla zcela nepřekonatelná), a pakliže její murmur propojíme s magickou kytarou kapelníka, nemá to prakticky chybu, byť některé zejména novější skladby (namátkou třeba „No Gods, No Masters“) již jaksi nepatrně dojíždějí na poněkud neměnný autorský rukopis.

ARCH ENEMY

Velké finále obstarala kapela, která si o něčem podobném ještě před pár lety (podobně jako již zmiňovaní KATAKLYSM) rovněž mohla nechat jen zdát. Švédští SABATON totiž také ještě poměrně nedávno předskakovali třeba již zmiňovaným HAMMERFALL a hle, do roka a do dne poté, co kladívkáři v Plzni uzavřeli první ročník „Metalfestu“, stáli ve stejnou dobu na stejném místě jako oni. Potenciál na to mají, o tom žádná, ale co mi trochu vadí je fakt, že se svým úspěchem nechávají až příliš unášet a najednou vydávají album (samozřejmě mluvím o „Coat Of Arms“), které až příliš okatě vypovídá především o jeho podnikatelském záměru než aby si, podobně jako jeho předchůdci, hýčkalo heavy metal v celé jeho kráse. A přesně o tom byl i koncert samotný, protože ve chvílích, kdy se hrálo ze zmíněné novinky, jsem se zkrátka nudil tak, jak bych si to třeba při věcech z „The Art Of War“ ani nedokázal představit. Jinak celý set Brodénovců krom tradičních položek přinesl i v ČR údajně nikdy nehranou skladbu „Stalingrad“, spoustu ohnivých efektů, spoustu řečí tradičně ohlasem vykolejeného frontmana, šílející fanoušky, co chvíli přepadávající za ochrannou bariéru k ochrance, a jednu červenou podprsenku, jejímž prostřednictvím se nejspíš nebohá dívčina pokoušela dostat mladému česko-švédskému fešákovi do postele. Tedy, stručně řečeno, vše, co byste nakonec od podobného koncertu očekávali.

SABATON

Nakonec tedy skutečně největší triumf slavili ACCEPT, ale to byl samozřejmě jen můj dojem. Jiný dojem, dejme tomu daleko objektivnější, zase říkal, že druhý český „Metalfest Open Air“ se tedy vcelku povedl, a pakliže byste se znovu ptali na můj soukromý názor, nezbývalo by mi, než s tímto dojmem souhlasit.

Vítané osvěžení...

... v takovém horku

Že hrají PRIMORDIAL? No a?

 32

Louis