Nepřestávám si klást otázku, proč ani po těch bezmála 12 letech nepřestává být „Another Lesson In Violence“ tak svěžím a nadupaným živým záznamem, jenž vás bez jakýchkoliv průtahů dokáže okamžitě vtáhnout do děje. Snad za to může atmosféra, kterou tehdejší návrat EXODUS na scénu znamenal, jež došla svého vyvrcholení právě onoho březnového dne roku 1997 v sanfranciském klubu Trocadero.
Ten večírek se dal klidně pojmenovat jako (thrash)metalová VIP sešlost. Přesně si vzpomínám, když v rámci pořadu „Metalla“ na německé hudební televizní stanici VIVA běžela reportáž z této události. Spokojené úsměvy zpovídaných aktérů z řad mnoha už tehdy legendárních formáci dávaly tušit, že to byla hlavně jedna velká párty. Párty, jejímž účelem bylo zavzpomínat na zlaté období předchozí dekády, které pro tento metalový žánr znamenalo jeho zrod a největší tvůrčí vzepětí.
Uvolněná atmosféra byla příznačná i pro dění na pódiu a jestliže základem dobrého (nejen) metalového koncertu je co největší souznění diváků s kapelou, tak pro tuto show to platilo dvojnásob. I ze zvukového záznamu, jenž logicky na sebe nenechal dlouho čekat, sálá nadrženost EXODUS si po letech stagnace zahrát před neméně nadrženými davy.
A těm jsou postupně vrhány přesně takové kousky krvavých flákot, na jaké početná smečka hladových vlků tak netrpělivě čekala. V sále by se asi nenašel nikdo, kdo by považoval za překvapení úvodní dvojblok, který tvořily léty provéřené kusy „Bonded By Blood“ a „Exodus“, pocházející z pro kapelu zlomového alba „Bonded By Blood“. Ostré thrashové šelmy se okamžitě zakousnou do přítomných, aby stisk jejich čelistí postupně už jen narůstal.
Start, jaký v té době prostě ani nemohl být jiný. Ten však zároveň i naplno prozradil, s jakou chutí se tehdy EXODUS postavili na prkna v Trocaderu. Slušné nazvučení navíc ještě zvýraznilo charakter jejich hudby, jež je postavena na řezavých kytarových riffech a razantní rytmice, což je vlastně i základní popis klasického thrash metalu. A ten onoho večera kalifornská pětice vyučovala nekompromisním způsobem.
Řešit playlist tohoto představení je asi to samé, jako donekonečna rozebírat fotbalový zápas, na jehož konci bylo slavné vítězství. Ano, můžeme se o tom bavit skoro pořád a ještě si to i patřičně užívat, ale bude to už jen mlácení prázdné slámy. Zkrátka tady šlo hlavně o to říct „Jsme zase zpátky, tak to laskavě berte na vědomí!“, a nebylo lepšího způsobu deklarace návratu, než přehrání toho nejlepšího, co se za ta léta nasbíralo.
Vydalo to na pěkně prodloužený březnový večer. Bezmála 75 minut hraní se s ohledem na fakt, že máme co dělat s klasickou školou metalového hoblování, které v případě EXODUS nezřídka šperkují táhlá kytarového sóla, zdá být přeci jen poněkud předimenzovanou porcí kovové muziky, ale právě největším kladem tohoto živáku je jeho fantastická atmosféra a nasazení kapely, které prostě ani na okamžik nedovolí, abyste se během poslechu nudili.
Neděje se tak ani v momentech, kdy našlapané kusy přenechají prostor řežbám, jež si to s radostí linou ve středních tempech. To jsou právě ty chvíle, kdy je potřeba trochu (alebo opravdu jen trochu) vydechnout a nabrat síly na další ostrý sprint. Tempo nedokáže polevit ani v těch chvílích, kdy si samotní EXODUS musí dát nachvíli voraz, k čemuž nejlépe slouží průpovídky Paula Baloffa. Ty však nejsou nijak protahované, což dokazuje i to, že i tehdejší křikloun těchto thrashových veteránů byl patřičně nastartovaný hlavně na svoji hlavní misi.
Dnes už moc dobře víme, že se nejednalo o žádné jednorázové comebackové představení, ale málokdo asi tehdy mohl tušit, že cesta k nové desce bude tak dlouhá. Svou nejvýraznější roli v ní sehrála smrt Paula Baloffa v roce 2002, s níž se tak definitivně uzavřela kapitola za „starými“ EXODUS.
Odpovědí na otázku z úvodních slov tohoto článku, ke které dospěju takřka vždy, by mohl být fakt, že „Another Lesson In Violence“ brilantním způsobem rekapituluje jistou významou éru. Éru bouřlivého rozvoje jednoho metalového subžánru. Éru, jež byla už koncem devadesátých let pryč a nic na tom nezměnil ani pozdější nástup neothrashového hnutí. Bay Area bylo koncem deváté dekády minulého století fascinujícím a pro našince bezpochyby i značně romantizovaným místem. Moc dobře to věděla i většina z těch, kteří měli to štěstí navštívit tento koncert osobně. Strašně moc bych si přál být mezi nima.
