REGENSBURG - Pivovarská stezka

REGENSBURG - Pivovarská stezka

Bavorské město Regensburg je velice dobrým příkladem citlivého a především schopného přístupu k podpoře turismu. Starobylé centrum, jež bylo zapsáno na seznam historického dědictví UNESCO teprve v roce 2006 žije po celý rok pestrým životem. Ten dokazuje, že zde bylo s tímto prestižním titulem naloženo více než účelně a že se nespoléhá pouze na historickou hodnotu toho či onoho místa, jak se tomu bohužel ve většině případů děje u nás. Přitom se Řezno, jak zní český název tohoto sídla, může pochlubit unikátně zachovalým středověkým městem, jehož panoráma je z mohutného Kamenného mostu ze 12. století skutečně překrásné.

Primárním cílem našeho zářijového výletu však nebyly architektonické skvosty, nýbrž úplně jiná lákadla tohoto bavorského města. Pravda, jejich historie je pevně spjata s bohatnoucím středověkým Regensburgem, takže se dá s trochou nadsázky prohlásit, že bez dobrého piva by nebylo ani dobrých řemeselníků a tím pádem ani skvostných staveb, které dnes všichni jezdíme obdivovat.

Regensburg - panoráma z Kamenného mostu

Na malé ploše soustředněné historické město, rozprostírající se po obou březích oproti Vídni anebo Bratislavě zde ještě ne tolik mohutného toku Dunaje skrývá ve svých útrobách i několik pivovarských restaurací. Ty se ve většině případů pyšní bohatou historií, resp. se snaží zachytit kontinuitu vyhlášených středověkých krčem. Pochopitelně, že v mnoha restauracích je možno ochutnat i produkty velkých bavorských pivovarských značek, ale to je zážitek, který si návštěvník z České republiky už při troše snahy může dopřát i u sebe doma.
 
 
Brauereigaststätte Kneitinger
 
Stylovější začátek si tento náš výlet ani nemohl přát. Až okázale rustikálně zařízený interiér této hospody není rozhodně něčím, co by uchvátilo ochránce zvířat a vůbec nepřátele myslivosti, ale po chvíli opatrného seznamování se s místním koloritem bylo nutné uznat, že tradice jsou tradice a ty se by se prostě i v tomto případě měly dodržovat. Knajpa situovaná v těsné blízkosti starého města (to koneckonců platí pro všechny námi navštívené pivní chrámy) se může pyšnit nabídkou, která sotva ohromí originalitou, ale důraz na zavedené recepty (a to jak v oblasti pokrmů, tak i piv) je neochvějnou jistotou, která nezklame.
 
Sotva ochutnáváme osvědčený Edelpils z nabídky místního pivovaru Kneitinger, už před námi leží vrchovaté porce kalorického bavorského jídla. Nic pro dietology, ale mlsné jazýčky zažívají příjemné chvilky. V sobotní polední špičce má zdejší personál skutečně co dělat, ale zdá se, že to není situace, na kterou by zde nebyli zvyklí.
 
Příjemnou nahořklou chuť ležáku nám nezkazí ani fotografie prokremelského lobisty Gerharda Schrödera, jenž měl také to štěstí si pochutnat na zdejším moku. Škoda jen, že jsme se netrefili do sezóny, kdy konzervativní nabídku pivovaru osvěží várka (údajně) výborného Bocku.
 
Obsluha: ***
Prostředí: ***
Pivo: ***
Jídlo: ***1/2
Celkový dojem: ***
 
 
Spital WeizenGaststätte Spitalgarten
 
Tento pivovar patřící zdejší katolické nadaci může i našincovi sloužit jako příjemné vyústění v současnosti tolik výbušného tématu, jakým jsou cirkevní restituce. Přepravky plné zlatavého moku ležící v těsné blízkosti kaple jsou příjemnou pozvánkou do jeho útrob. K navštěvě tohoto místa je nutné absolvovat procházku po starém Kamenném mostě na druhý břeh Dunaje, kde to oproti turisticky exponovanému středověkému centru působí mnohem více dojmem usedlého maloměsta.
 
Snad díky skutečnosti, že nebyla možnost vyzkoušet zdejší vyhlášenou zahrádku, bylo posezení v cirkevním „nemocničním“ pivovaru spíše mírným zklamáním. Venkovský ráz vnitřního zařízení je určitě plusem, nicméně zde nešlo najít toliko žádané pohodlí bavorské krčmy. Mnohem spíše než (západo)německou hospodu to uvnitř „Špitálu“ připomínalo nejednu českou „normalizační“ nálevnu, což platilo i o nepříliš usměvavé obsluze.
 
Nijak zvlášť nezáří ani místní nabídka piv, leč slušný bavorský standard znamená stále hodně solidní zážitek. Weizenu by možná slušela výraznější pšeniční chuť, či řekněme říz, ale tmavé eso z rukávu – místní Dunkel svým příjemně nasládlým dojezdem potěšil a patřičně nahořklý plzeňský ležák zase splnil očekávání, nicméně na druhou stranu oba kousky nepředstavovaly nic navíc, co bychom u nás v době masivního rozvoje minipivovarů měli obyvatelům Regensburgu závidět. Na každý pád bude Spitalgarten velice populárním místem, o čemž svědčily velkorysé rozměry venkovního posezení. Skromnou návštěvu v době naší přítomnosti lze přičíst zřejmě především faktu, že tou dobou si to na nedalekém fotbalovém stadionu rozdával místní nováček 2. Bundesligy SSV Jahn s Energií Cottbus.
 
Obsluha: **1/2
Prostředí: **1/2
Pivo: ***
Celkový dojem: **1/2
 
 
Jacob PilsenHistorische Wurstküche
 
Být v Regensburgu a minout tento lokál je takřka nemožné. Lepší místo si jeho provozovatel snad ani nemohl vybrat. Těsné sousedství Kamenného mostu, na malebném břehu Dunaje představují skutečně velmi velké odříkání se zde nezastavit. V létě to zde praská ve švech, a i když ani slunečný konec září nenaznačoval nástup podzimu, bylo zde přeci jen o poznání více místa.
 
Bezprostřední blízkost všech zdejších turistických atrakcí si bere svoji daň v podobě poněkud hekticky působící obsluhy, ale srovnání s restauracemi v našich turistických lokalitách je stále jako porovnávat Gambrinus ligu s jejím německým protějškem. Nabídka piv značky Jacob, které se mimochodem, na rozdíl od všech ostatním krčem, jež jsme zde navštívili, vaří v malém pivovaru nedaleko od města, nijak zvlášť nevybočuje z kvalit místního průměru. Sází se na osvědčený ležák a zde tolik populární a obligátní Weizen. Ten první po plnotučné dávce, kterou jsme si dopřáli v předchozích štacích, potěšil lehkým, chtělo by se říci až letním, pojetím, kterému však nechyběl odpovídající chmelový dojezd a druhý díky výraznější ovocné příchuti, jež se okamžitě usídlí na podnebí, nezůstal o moc pozadu. Oba ochutnané vzorky lze hodnotit lakonickým „v pořádku“.

Místní kuchyně sázející na typické bílé bavorské klobásky, servírované se zelím a vlastním pečivem se taktéž vyhýbá jakýmkoliv divokým experimentům a kombinacím, jak je tak dobře známe z našich hospod. Nepotěšil jen fakt, že za housky si zde nechají slušně zaplatit, což může leckdy znamenat komickou situaci, kdy vás pečivo může stát více, než samotné hlavní jídlo.
 
Obsluha: ***
Prostředí: ****
Pivo: ***
Celkový dojem: ***
 

Regensburger Weissbräuhaus

Po kratší hotelové relaxaci, kterou si vyžádala sedmičlenná odpolední pivní přesnídávka, míříme do zdejšího vyhlášeného podniku, který sídlí v samém centru města nedaleko krásné katedrály (pokud chcete slyšet lyrické ódy na její stavitelské vnady, nechte Dalase vypít devět piv).

Při spatření interiéru ožíváme - toto je pivovarská krčma, akú máme rádi. Trochu stísněná, pravda, ale kombinace kovu, dřeva a vysokých stolků připomene znaveným poutníkům pražský Pivovarský klub. Provoz je tu v sobotu večer enormní a připomíná spíše španělský tapas bar ve špičce. Po chvilce "stojákování" se ale usazujeme u stolku v přízemí nedaleko výčepu - o něco prostornější patro rekognoskujeme pouze zběžně.

Obrovský rozdíl oproti českým poměrům je ihned patrný - zatímco tuzemská obsluha obvykle ztrácí nervy po příchodu desátého hosta, kmitající dámy ve Weissbräuhausu jsou stále přívětivé, pohotové a usměvavé, i když se prodírají houfy hlučících pivníků. Navzdory nátřesku je na stole rychle místní znamenitý weizen, který bych neváhal označit za bavorskou klasiku - těžší, nasládlý, medově zabarvený (pokud mě paměť neklame, mumlal jsem cosi o banánech a hrozinkách), ale s velmi svěží dochutí kvasnic. Na pípě je i jeho tmavý bráška, ale vzhledem k tomu, že to by bylo v našem itineráři zlopověstné číslo 10, kapitulujeme (i tak se cesta do postele záhy ukáže velmi trnitá).

Před tím totiž koštujeme ještě zdejší "hell", který je bavorský od tralaláku po padací most, sladový, skoro bez chmelové hořkosti a výrazného řízu. Za lehkými rozpaky nejspíš nebude jen opotřebené degustátorské náčiní, ale především fakt, že naše milované české ležáky jsou o poznání říznější a chlebovitější. Zkrátka, je to pivo zvláštní, odlišné od všeho světlého, co jsme tu ochutnali, ale po chvilce rozpačitého převalování člověk musí ocenit dobrou pitelnost. Navíc Weissbräuhaus má pohlídaný grunt každého minipivovaru - jídla jsou zde výtečná, jedno ať jde o klasický šnicl, houbové rizoto či v křenu marinované krevety. Jednoznačné sympatie, sem se určitě stojí za to vypravit!

Obsluha: ****
Prostředí: ****
Pivo: ***
Jídlo: ****
Celkový dojem: ***1/2


Fürstliches Bräuhaus

To nejlepší na konec - obtěžkáni zbytkovým zelím, vepřovým, pivními promilemi a lehkou ranní kocovinou razíme na poslední štaci, kterou je pivovar Fürstliches Brauhaus, kolem nějž jsme noc před tím šněrovali při náročném hledání cesty do hotelu (naštěstí měli již zavřeno, takže zůstali ušetřeni našich středověkých vibrací).

Stranou hlavních turistických stezek, v opulentní Nové maštali, která náleží šlechtickému rodu Thurn und Taxis, v elegantním sále se secesně zaklenutou předzahrádkou, se nachází nejkrásnější pípa celého Regensburgu. Kolem ní se pak rozprostírá restaurace, v níž se spojuje starosvětská rozložitá bavorská elegance s pivovarskou noblesou, které vévodí nablýskaná měděná varna a vysoký vzdušný interiér. Ačkoli pivo s názvem šlechtického rodu patří už několik let do portfólia mnichovského gigantu Paulaner, hraběcí rodina si ponechala malý pivovar v srdci hospody a vaří tu od roku 2005 tři druhy místního piva.

Nenechte se tak zmást některými staršími "pivocestopisy", které hovoří o tom, že ve Fürstliches Brauhaus už ochutnáte pouze "paulanerizované" produkty Thurn und Taxis. Tedy, ochutnat je můžete, ale výhradně z lahví. Na čepu jsou hned tři "domácí" lahůdky. Světlý ležák plzeňského typu "Original Regensburger Hell" zalichotí našinci příjemnou chlebovitostí i zaoblenou chutí, byť vyznavači řízných a plných piv opět nedojdou naprostého uspokojení. Výtečný je místní "Marstall Dunkel" s překvapivě světlou barvou a neobyčejně lahodnou dominancí praženého sladu. Skutečnou chloubou pivovaru je "Brauhaus Weiss", odlišující se od těžké banánové "paulanerské" školy svěže nakyslou, ovocnou, meruňkovo-broskvovou chutí. Tajemstvím jsou zřejmě kvasnicové kultury, které se šlechtí "přímo v domě".

Jinak byla radost zde posedět - příjemná obsluha (shodou okolností žoviální a přátelský krajánek), chutné jídlo v cenové hladině běžné v Regensburgu pro tento typ podniků, nádherná atmosféra bavorského nedělního poledne, čili pestrá směsice generací, tralaláků, lederhosen, úsměvů a později odpoledne i spontánních pěveckých výstupů, které obsluha (včetně majitelky restaurace) nejen že nekvituje naštvanými pohledy, ale oceňuje bouřlivým potleskem. Takhle se dělá pivovarská hospoda klasického střihu!

Obsluha: ****
Prostředí: *****
Pivo: ****
Jídlo: ****
Celkový dojem: ****

Návštěva tohoto krásného města kromě ukojení pivních choutek přinesla i potvrzení několika již dlouho známých faktů. V první řadě je potěšitelné vidět, jakým pozitivním způsobem probíhá vývoj českého pivního klimatu, jež za tím na západ od našich hranic už nezaostává o tolik koňských délek. V porovnání s Bavorskem, pyšnícím se nezpřetrhanou tradicí se máme u nás stále co učit, ale komunismem zdevastovanou pivní kulturu, na kterou úspěšně navazuje dehonastece našeho oblíbeného nápoje lacinými extrakty nabízenými v nákupních řetězcích anebo unifikací chutě ležáku plzeňského typu nadnárodními výrobci, i v Česku pomalu ale jistě pozvedává nástup malých pivovarů.

 
Kde však vidíme stále propastný rozdíl, je přístup ke gastronomii a tradičním receptům. Zatímco v Bavorsku netrpí přespříliš tvořivé (a zároveň netalentované) kuchaře a naopak doslova lpí na poctivých letitých receptech, ke kterým je přeci jen tu a tam vpuštěna moderní kuchyně například v podobě skvělých moučníků, u nás, kde se používá pojem „staročeský“ snad i na pizzu se stále utápíme ve smaženě-sýrovém dědictví normalizace.
 
Profesionalita na „place“ i v kuchyni, poctivá selská jídla a v horším případě dobrá kvalita piva. To čeká na návštěvníka Regensburgu a pakliže tento neholduje nahořklé chuti chmelového moku, může se v uličkách starého města podívat i na to, jak se postavit k titulu „Světové dědictví UNESCO“ a jak se má vrátit přirozený život do center měst. V tomto směru je rozdíl mezi Bavorskem a Českem stále doslova astronomický.
 
Dalas + Marigold

 14