LONG DISTANCE CALLING, SÓLSTAFIR, AUDREY HORNE - Praha, HooDoo - 8. března 2013

LONG DISTANCE CALLING, SÓLSTAFIR, AUDREY HORNE - Praha, HooDoo - 8. března 2013

LONG DISTANCE CALLING, SÓLSTAFIR, AUDREY HORNE - Praha, HooDoo - 8. března 2013

LONG DISTANCE CALLING, SÓLSTAFIR, AUDREY HORNE - Praha, HooDoo - 8. března 2013

Jedna kapela naprosto překvapila a to velmi příjemně, jedna mě k smrti nudila a třetí odehrála přesně to, co jsem od ní očekával. Která je která bude patrné z následujících řádek. Tento koncert byl nejen pro mě takovou malou záhadou. Kdykoliv jsem před návštěvou klubu Hoodoo nahlédl na trojlístek kapel, které osud ten večer svedl dohromady, pokládal jsem si jednu zásadní otázku. Co tyto kapely vlastně spojuje? Odpověď neznám dodnes.

AUDREY HORNE

Nejpalčivější otazníky se vznášely hlavně nad hardrockovými AUDREY HORNE, kteří celý večer odstartovali. A musím říci, že to byla ta nejlepší hardrocková jízda, jakou jsem za dlouhou dobu viděl a slyšel. Celý jejich set byla jedna velká nakažlivá rocková párty, která nepostrádala nadhled a zdravou porci živočišnosti.

Popravdě jsem to od této sebranky vůbec nečekal. Hard ockový projekt, který v roce 2002 založil baskytarista Tom Cato Visnes z GORGOROTH a kytarista Arve Isdal z ENSLAVED (ten v kapele stále je), jsem měl zařazený někde vedle všech vedlejšáků, co nestojí za valnou pozornost. Očekával jsem unavené klišé od otců, kteří už jsou dávno za zenitem. Pravdu jsem měl pouze v tom klišé a to mi vlastně vůbec nevadilo. Naopak. Konečně metalové osmdesátky v celkem čerstvém a zábavném balení.

AUDREY HORNE

Našlapaný set plný šťavnatosti od osobitých figurek na pódiu mě doslova pohltil. Na stranách dva kytaroví hrdinové, kteří se mazácky předváděli v těch neotřepanějších pózách, vokalista Toschie, který se utrhnul ze řetězu a řídil na scéně i pod ní jako smyslů zbavený (zvládaje i čisté pěvecké party v plném nasazení na jedničku), a uprostřed zrzavý upocený ošklivák s basou, který jako by utekl z nějakého německého ska. Dohromady to ale fungovalo jako dobře seřízený švýcarský hodinový strojek. A veškeré frajerské rock’n’rollové pózování k tomu tak nějak patřilo.

Prostě pozitivní vodotrysk pravověrného rocku, díky němuž v prvních řadách skotačily i intelektuálně vyhlížející máničky v tričku SÓLSTAFIR. Tomuto nešlo odolat. Zvláště když se na závěr objevili celí SÓLSTAFIR a vystoupení korunovali rockovou hymnou „Ace Of Spades“ z dílny nesmrtelných imperátorů MOTÖRHEAD, kterou geniálně vystřihnul Aðalbjörn Tryggvason. Prvních čtyřicet minut uteklo jako voda.

AUDREY HORNE

Na SÓLSTAFIR se dlouho nečeká. Aðalbjörn si tradičně sebou na scénu nese hranatou lahev whisky, ze které si při setu pravidelně dopřává. Ten člověk má v pohledu něco jiskřivého a nepřítomného současně. U kapely mě fascinuje, s jakou lehkostí dokáže postavit triviální melodii, jež vás jednoduše dostane do kolen. Aðalbjörn se s Ebowem přisátým ke strunám houpe na pár strunách a vypráví neskonale krásné hudební příběhy. V mezidobí se vyznává ze speciálního vztahu k České republice, protože jejich debut prý vyšel právě v Čechách v roce 1996.

SOLSTAFIR

První řady jsou nasardinkované hned u scény a vytváří magickou atmosféru. Popravdě nechápu, proč jen čtyřicetiminutový set. Utekl jako voda. SÓLSTAFIR stihli zahrát jen čtyři regulérní skladby, naštěstí včetně trojky, kterou je nejúspěšnější klipovky „Fjara“. Rozloučení probíhá s materiálem z alba „Köld“ z roku 2009. Po celý set je výtečný zvuk, parádní atmosféra. Ačkoliv mi kolotočářská image kapely nikdy nepřirostla k srdci, musím uznat, že výtečně dotváří zajímavý podivínský odér kolem těchto Islanďanů.

SOLSTAFIR

Přesně tam, kde SÓLSTAFIR všechny vyřídili atmosférou a charismatem, LONG DISTANCE CALLING na plné čáře zklamali. Po silném setu SÓLSTAFIR mi tato civilní, průměrná postrocková nuda přišla mnohem více mimo mísu, než úvodní AUDREY HORNE. Set Němců nezachránili ani korektní instrumentace, ani zajímavá spodní světla, jenž si sebou přivezli. Hudební materiál a celková nezajímavost hudby rozpitá do setu, který trval hodinu a půl, byla zarážející. I lidé pod pódiem notně prořídli a přiznám se, že jsem nevydržel ani já.

Postrockové klišé bez známky jakékoliv přidané hodnoty nedokázalo zaujmout, a to ani přes to, že se kapela příjemně usmívala. Popravdě mnohem více mě bavil zamračený zlý muž s basou z prvních AUDREY HORNE. Tečka večera se nepovedla. Když jsem šlapal schody ze sálu, všimnul jsem si, že i nějaká podnapilá metalová mláďata si snažila závěr při LONG DISTANCE CALLING raději zpestřit veřejnou souloží na sedačce hned vedle vstupu do klubu.

LDC

 15

RIP
RIP

Další informace