Pořád mi vrtá hlavou, proč jsou zrovna DREAM THEATER tou kapelou, na které se shodne taková spousta jinak konzervativních příznivců přímočařejších hudebních žánrů. Snad je to těmi zpropadenými výškami Jamese LaBrieho, snad častými citacemi z repertoáru ikon, nebo jen mikroskopicky se proměňujícím projevem kapely, každopádně i v mrazivý lednový podvečer jich do Velké sportovní haly na Výstavišti dorazil pořádný zástup.

Akci předcházela jen ta nejpozitivnější šeptanda. Pouštět do haly se začalo načas, nikdo tedy zbytečně nevymrzal venku, byť ten, kdo chtěl ukořistit sedačku co nejblíže u pódia, si musel setsakra pospíšit. Bylo totiž plno, i když ne narváno. Odhadem tak čtyři tisíce lidí, možná i víc, tedy vizuálně musela mít kapela ze zaplněného prostoru dobrý pocit.

Při příchodu pozornost upoutalo velké projekční plátno, na němž běžel „spořič z Woken“ – tedy hvězdičky se hvězdili a vesmír se vesmířil, to vše v barvách přebalu aktuálního počinu pojmenovaném lakonicky jen jménem kapely. Mimochodem, pódium bych si na akci v tak velkých prostorách představoval přece jen o nějakých pár desítek centimetrů vyšší. Takhle stačila jedna jediná vytrčená hlava a o zábavu bylo postaráno.

Téměř na vteřinu přesně s úderem osmé hodiny se hala rozezvučela pouštěnou „False Awakening Suite“ a stejně jako na desce ji těsně následovala „The Enemy Inside“, ta už pochopitelně živě odehraná celou pěticí právě se zjevivších hudebníků. Zvuk zpočátku za mnoho nestál, ještě při „The Shattered Fortress“ to bylo místy dosti hrubé a nečitelné, naštěstí nejpozději od „On the Backs Of Angels“ se poměrně vyčasilo. Drobnějších výkyvů (především zalézajících bubnů, či zpěvů) jsme sice ušetřeni nebyli ani pak, avšak vše už v rámci tolerance a připravený posluchač si tak mohl přijít na své.

První část koncertu, jak vidno z playlistu dole, patřila nejnovější tvorbě kapely, především tedy již zmiňované novince „Dream Theater“ (bez tří skladeb byla nakonec odehrána celá). A fanoušci dostali v míře vrchovaté všechno, pro co na divadelníky chodí. Petrucciho preludování, Rudessovo klávesové šílenství a udělátka (hnidopišsky musím přiznat, že když v sólíčku odehraném na iPad udělal přehmat, nesmírně to zahřálo u srdce, neboť jak víme, i mistr tesař se někdy „u-ajPedne“), upozaděnou basovou virtuozitu Myunga a stále ještě nově i bleskurychlé ruce Mika Manginiho. Ten sice neprokládá bubenickou exhibici opičkami, jak to činil jeho předchůdce Mike Portnoy, jinak však za ním rozhodně v ničem nezaostává, což nám dokázal nejen v instrumentálce „Enigma Machine“. Na závěr jsem si nechal, v posledních letech čím dál častěji propíraný, hlas zpěváka Jamese LaBrieho, a pokud jste snad zaslechli něco o jeho více než dobré formě na aktuálním turné, nutno zvěsti jen potvrdit. Nějaké větší problémy se daly zaregistrovat až v druhé půli koncertu, a to se hrálo podle starých not a vokální linky měl tehdy soubor často skutečně „kuletrhající“.

Po „Breaking All Illusions“ prozatím padla, pauza na párek, a na plátně (které v průběhu koncertu sloužilo nejen na promítání klipů dokreslujících skladby, nýbrž nezřídka přibližovalo i údy jednotlivých hudebníků v sólových honičkách – často velice akčně a s pěkně detailním prostřihem jednotlivých nástrojových „soubojů“ nebo „šidítek“ páně Rudesse) začalo patnáctiminutové odpočítávání. Maličko jsme si vydechli, pobavili se u připravených skečí (především „rozhovor“ Petrucciho se Satrianim byl v tomto ohledu divácky hodně vděčný) a znovu do boje.

Už v první části připomněl LaBrie výročí dvou skvostů v diskografii souboru (20 let „Awake“ a 15 let „Metropolis Pt.2“), no a právě jejich režie opanovala (téměř) celou druhou část koncertu, včetně řácky dlouhého přídavku. A nebyly to žádné ořezátkové záležitosti, však posuďte sami – „The Mirror“, „Lie“, „Lifting Shadows Off A Dream“ nebo „Scarred“. Když pak došlo i na „Space-Dye Vest“, tedy jednu z nejsilnějších a nejatmosféričtějších věcí souboru vůbec, nebylo co řešit. V závěru regulérního setu ještě trocha současnosti s monumentem „Illumination Theory“, ovšem tu předlouhou prostřední pasáž, nudnou už na nahrávce, nezachránilo ani promítání příšerek se světýlky. Na přídavky zase povstali Nicholas, Victoria & spol. a přenesli nás někam do zlínské Novesty, kde před těmi 14 lety byl jejich příběh kapelou odvyprávěn poprvé. A zase to bylo skvělé a parádní.

Závěr je jednoznačný. Ač jsem od lednové zastávky DREAM THEATER u nás nic moc neočekával, musel jsem v průběhu koncertu přepnout na: *mile překvapen*. Ano, první část pod kůži zrovna dvakrát nelezla, stejně jako poslední (minimálně) čtyři alba souboru, ovšem se všemi těmi zastávkami u dvou subjektivně nejsilnějších alb moje spokojenost jen a jen sílila. Jistě, člověk nenávidějící prostocviky na strunách, klapkách či blánách by si okousal ruce nudou do krve, ovšem proč by někdo takový na koncert DREAM THEATER vůbec chodil, že? Tohle byl jednoznačně povedený večer a uvidíme, zda a s čím se u nás kluci amerikánský ještě ukáží...

Playlist:

První část (Dream Theater):
False Awakening Suite (Intro)
The Enemy Inside
The Shattered Fortress (Black Clouds & Silver Linings)
On The Backs Of Angels (A Dramatic Turn Of Events)
The Looking Glass
Trial Of Tears (Falling Into Infinity)
Enigma Machine
Along For The Ride
Breaking All Illusions (A Dramatic Turn Of Events)

Druhá část (Awake):
The Mirror
Lie
Lifting Shadows Off A Dream
Scarred
Space-Dye Vest
Illumination Theory (Dream Theater)

Přídavky (Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory):
Overture 1928
Strange Deja Vu
The Dance Of Eternity
Finally Free
Illumination Theory (Outro)

FOTO ILUSTRAČNÍ