Kdo ten večer přišel, rozhodně nelitoval. Zastávka britských DELTA SLEEP a italských VALERIAN SWING naplnila plzeňský klub Pohoda matematickými vzorci, výbušnou rytmikou a parádním a řádně očouzeným zvukem.
Britové, kteří vydávají pod Big Scary Monsters Records, se škrábou na scénu něco po půl desáté jako první. Už v první minutě mě trochu překvapuje výtečný zvuk, který v lehce zrekonstruované Pohodě v minulosti rozhodně nebyl vždy pravidlem. Dodat se musí, že velký podíl na této skutečnosti má i kapela. Předně jsou DELTA SLEEP skvělí hudebníci, kteří dokáží postavit technicky náročné skladby tak, aby byly lehce stravitelné už při prvním poslechu. Jejich tvorba stojí na spoustě technických fines, které jsou roubovány do indie rocku. Trochu unylý vokál tu hraje druhé housle a já ho po většinu koncertu vlastně ani moc nevnímám.
Koncert se nese v nenuceném sympatickém duchu. Název klubu Pohoda skvěle vystihuje atmosféru, kterou DELTA SLEEP skrze svojí hudbu předávají. Hravé skladby mají sice mnohdy melancholický nádech, ale rozhodně nelze mluvit o nějaké posmutnělosti. Kapela sama během koncertu živě s úsměvem komunikuje jak publikem, tak mezi sebou a já si občas připadám jako na koncertě nějakých nadšených jazzařů. Z rockové branže mi při jejich poslechu na mysl přichází většinou spolky jako TERA MELOS nebo AND SO I WATCH YOU FROM AFAR, kteří jsou sice o poznání energičtější, ale v instrumentální hravosti a nápaditosti si s DELTA SLEEP v ničem nezadají. Velmi příjemný zážitek.
Kdyby VALERIAN SWING byli stejně jako DELTA SLEEP z Ostrovního království, možná by hráli něco dost podobného jako oni. Jenže oni jsou Italové. Od počátku svoji temperamentní neposednost dávají oba kytaristé řádně najevo a lítají po malém pódijku jako zběsilí. Hudebně jsou o dost špinavější a hlasitější. Rádi svůj koncert ozvláštní vyloženě noise rockovým kořením, stejně jako post rockými plochami i hardcorovou výbušností. Občas v jejich tvorbě lze pocítit ruku zvukového čaroděje Matta Baylese, který s kapelou spolupracuje a současně je podepsán pod deskami kapel jakými jsou MASTODON, BOTCH nebo THE FALL OF TROY.
Zvuk je o něco méně čitelnější, ale Taliáni to vrchovatě vynahrazují nasazením, které je strhující. Bubeník, krom neustálých pokusů překousnout si vyplazený jazyk, vypadá, že má nějaké další fyzické problémy. Po každé skladbě se protahuje, dává si nohy na rytmičák a je celkem těžké odhadnout, na kolik je to věcí image a na kolik je jeho hudební trpitelství opravdové. Stejně jako u DELTA SLEEP si klub vydupává přídavek a není se čemu divit. U mě jsou ten večer VALERIAN SWING o půl koňské délky za DELTA SLEEP, ale nic to nemění na tom, že to byl koncert výtečný, který bych si rád zopakoval.
