Letos mě rozsekali na Fluff festu na malé nudle. Teď, když se začíná barvit listí a následně mi už i leckde šustí pod nohama, se z tohoto EP stává má osobní hymna letošního podzimu. Taliánské screamo, které nemá obdoby. Smutné a veselé současně. Jen zlehka nakreslené kytary tvoří dominantní melodie a řvaní většinou ve sborech je vlastně trochu potlačené, ale nevadí to vůbec. Kytaristé tu tvoří většinu nálad a ženou emoce před sebou. Za tu dobu, co hrají, si RAEIN vybrousili svůj specifický zvuk i styl uvnitř hardcoreové scény.

Zvukomalebnost a současně i technicky zajímavé a melodické postupy tvoří unikátní hudební prostor, který jsem obdivoval zhruba před čtyřmi lety na desce „Sulla linea dell´orizzonte fra questa mia vita e quella di tutti“, a který je tu zas, jen opět trochu posunutý jak v pocitech, tak ve vyzrálosti kapely. Necelých dvacet minut naplněných ryzí melancholickou sklíčeností, ze které nebudete mít depresi, ale radost. Takto to umí jen oni. Z naprosto protichůdných emocí splétat unikátní hudbu, která je přesným opakem barev, které volí na svá alba. Žádná šeď. Emotivní hardcore pro odrostlejší generaci.