Fanoušci plodné francouzské školy (avantgardního – smí se to slovo ještě vůbec používat?) black metalu by měli při vyslovení jména GLACIATION náležitě zpozornět. Skupina založená v roce 2011 François Duguestem a Hugo Moermanem, podporovaná famózním grafikem Valnoirem, se od svých počátku definovala v návaznosti na špinavé DIY a punk-garážové kořeny black metalu s výrazným přesahem k jeho nazírání jako uměleckého artefaktu. Odtud dokonalá souhra téměř puristicky černobílé grafické složky, dirty soundu a výstředních experimentů.
Provázanost GLACIATION se špičkou žánru ještě posiluje angažmá bubeníka vokalisty Rose Hreidmarra (ex-ANOREXIA NERVOSA), basáka Indria Saraye (ex-ALCEST) a konečně hostováním multiinstrumentalisty Stéphane Pauta vulgo Neigeho (znáte z AMESOEURS, ALCEST, LANTLÔS, PESTE NOIR a dalších kapel). Tahle sestava tíživých snů se podepsala pod regulérní debut „Sur les falaises de marbre“, pro nějž těžko nacházím lepší přídomek než senzační. Kapela do něj vměstnala hnilobnou, dekadentní a apokalyptickou atmosféru, která provází tragický soumrak civilizace (pravděpodobně je inspirována slavným stejnojmenným románem Ernsta Jüngera z roku 1939, který sleduje rozklad vesnické komunity vlivem nástupu „nového ideologického řádu“ a předznamenává zvěrstva nacismu).
Nad mramorovými útesy krouží od prvních vteřin hejna odporných masařek – tenhle rušivý a odpudivý zvuk se průběžně vrací, ať už jako dusivá reminiscence v přidušeném chroptění saxofonu nebo jako dokreslující sampl. GLACIATION se celkem programově vymezují proti vlně „post-blackových“ kapel, kterým se sice podařilo infiltrovat mainstreamové trendy, ale vytratila se z nich špína a intenzita, patologická úpornost typická pro černý kov. Pokud vedle sebe postavíme (pře)ceněnou aktuální nahrávku DEAFHEAVEN a tuhle francouzskou rubačku, je to jako když se navoněný lumbersexuál potká s autentickým nihilistou, z něhož odkápavá šílenství a beznaděj. Řezavý zvuk kytar, které se často vrství do neproniknutelné noisové hradby, famózní dunivá basová linka, Hreidmarrovo srozumitelné chrlení slov, velmi členité rytmické přechody, úsporná práce s melodickými elementy a v podstatě minimální použití samplů – GLACIATION zní puristicky, nenávistně, přitom naprosto inteligentně a dobově relevantně.
Album „Sur les falaises de marbre“ má velmi čitelnou dramaturgickou stavbu – velká část alba (provázaná právě kroužícími masařkami) se odehrává pod taktovkou úporné a působivé black metalové ofenzivy, z níž kapela dokáže na moment zvolnit do zvukomalebných meziher, v nichž se velmi vzdáleně zachvívá synergie mezi blackem a shoeagazem. Závěr alba se pak v zádumčivé instrumentaci a odlehčených aranžích hrouží do tíživého smutku, čímž kapela předejde hrozícímu stereotypu a zároveň působivě uzavře metaforu uhnívání a soumraku. GLACIATION dokonale zapadají do francouzské blackové školy, ale vyčnívají velmi dovednou prací s žánrovými konstantami, které dovedou kombinovat do jedinečné atmosférické směsi, pohlcující černé hmoty, která je zároveň obdivuhodně syrová i propracovaná.
„Sur les falaises de marbre“ patří jednoznačně k pěti nejlepším metalovým deskám roku, už jenom proto, kolik rozkoše tahle velkolepá hudební nekromancie dokáže opakovaně přinést.
