Rok se s rokem sešel a Blaze Bayley je zde zpět s dalším novým albem. Málem jako neúnavný metalový mezek, který si usmyslel, že hlavou sice zeď rovnou neprorazí, ale když do ní udeří opakovaně s náležitou silou a výbušností, výsledek se jistě dostaví. Přesně tak může být vnímán tenhle anglický samorost, jenž nejenže opět převážnou část proběhnuvších 365 dní strávil na turné po všech myslitelných i nemyslitelných zemských koutech, ale zároveň dokázal připravit a zrealizovat další těžcekovovou nahrávku, s níž znovu přichází, aby dokázal, že klasický heavy metal stále ještě není mrtev.
Ostatně, roční odstup mezi dvěma studiovými nahrávkami, to je věc snad naposledy vídávaná v původních metalových „osmdesátkách“, kdy tlačit na nahrávací pilu mělo ještě svůj smysl. Ex – zpěvák IRON MAIDEN to ale zjevně vidí jinak a tak v rekordním čase přináší druhé pokračování sci-fi příběhu kosmonauta Williama Blacka, osamělého na své cestě ke Keplerovým planetám, jenž se začal odehrávat na loňském veleopusu „Infinite Entanglement“.
A stejně jako tam je i zde Blaze opět fenomenální. Pravda, chybí sice moment překvapení, kterého se úvodní nahrávce zamýšlené trilogie (!) povedlo po čtyřleté nahrávací pauze využít na sto a více procent, poněkud chybí i jistá důvěrnější sevřenost celého konceptu a jeho hudebního provedení, ale jinak je to dočista ten samý výstavní heavy metal jako minule, přesně jako když si k němu přimyslíte onen v titulku deklarovaný přívlastek v podobě římské dvojky.
Začínáme znovu titulním kusem, jenž má znovu (obávám se, že právě zmíněné slovíčko bude v téhle recenzi nadužíváno, ale co holt se dá dělat) takové charisma, že nepřipraveného posluchače okamžitě posílá rovnou do kolen. Jednoduchý nápad, krásně dřevorubecké bicí Martina McNeeho z doprovodného bandu ABSOLVA a především vynikající hlavní pěvec, který v kouzelném refrénu, podepřeném sbory, doslova čaruje. Nechybí ani nesmírně magnetizující citace Roba Toogooda, britského herce, kterého jste mohli zahlédnout třeba v televizním „Sherlockovi“, a které dodávaly tolik lesku již minulé desce.
Dál už jedeme podle starého známého vzorce, účinkuje samozřejmě těžký kov ve všech svých osvědčeně zneklidňujících podobách, riffech, rytmech a melodiích, jemuž hlavní protagonista se svým skladatelským potenciálem a pochopitelně i jedinečným hlasovým projevem dodává výrazného tvaru vysoce šlechtěného kusu železné rudy. „Escape Velocity“ a „Blood“ vás vezmou na projížďku dvoukopákovou metalovou rychlostí a (zejména druhá ze jmenovaných) překvapí i hitovým potenciálem, „Eating Lies“ naopak zafunguje jako perfektní pomalejší věc navíc s důrazným textem a nádherně vymalovaným sólem a chvíli na to přichází i „Destroyer“, aby coby nejméně zvučný kus na albu tak trochu zchladil horké hlavy.
Album se v tu chvíli půlí a s tím přichází i půlení zážitků z jeho drážek. Na to nejlepší z titulní skladby navazuje majestátní „Dawn Of The Dead Son“, jíž po vzoru loňského akustického kusu „What Will Come“ střídá další nádherná pecka „Remember“, tentokráte navíc s neodolatelnou harmonikou a jak jinak než procítěným Blazeho přednesem. „Fight Back“ poté znovu zůstane skromně stranou od hlavního dění, jež vyvrcholí v parádním eposu „The World Is Turning The Wrong Way“ a naoko optimistické „Together We Can Move The Sun“. Optimismu však nikdy není nazbyt a tak závěrečné outro přináší jistě zajímavý příspěvek k těšení se na zmiňované třetí album z celé té vesmírné trilogie.
„Vydržet a přežít“, tak nějak zní v překladu název celé téhle parádní desky, což ale rozhodně není aktuální motto pro Blaze Bayleho. To spíš zní „překvapit a oslnit“. Věřme, že se ho Blaze přidrží i do třetice, protože bez nejmenších pochyb se mu to povedlo už dvakrát a už to samo o sobě znamená nadlidský nebo, chcete-li, nadmetalový výkon hodný pravého umělce.