Jednou nohou v hrobě. Mohlo by se zdát, že čerství letošní padesátníci Andreas „Gerre“ Geremia a Frank Thorwarth spolu se svými o fous mladšími kumpány Andreasem Gutjahrem a Olaf Zisselem hodlají při příležitosti pětatřiceti let trvání jejich společného dítka TANKARD (mimochodem, věděli jste vlastně, že „Tankard“ znamená „korbel“?) rekapitulovat. Stačí však jeden malý pohled do textu titulní skladby („Ty dny už skončily, jsme teď fosilové, ohrožení vyhynutím, příliš slabí a starožitní, v kloubech nám vrže, žádný sex, zato zbrusu nové zuby, cítíme znepokojující datum spotřeby...“) a je jasné, že tady se kapesníčky vytahovat nebudou.
Maximálně tak na utření stolu v hospodě, na němž zůstalo rozlité pivo po partičce, co se tu rozvalovala předtím. TANKARD jsou prostě TANKARD, a když vydají nové album, můžete si být jistí, že bude přesně takové, jaké si ho představíte a jaké byste ho také chtěli. Až do morku kosti ortodoxně thrashové, propletené báječnými melodiemi, jež vám nedopřejí postát, nazdobené Gerreho šťavnatým vokálem a samozřejmě texty, které to mají zase tak nějak fifty fifty co se týče „závažnosti obsahu sdělení“. Asi jako když vám mezi čtvrtým a pátým pivem dojde, že začínáte být pěkně nacamraní, a že se vám to vlastně docela líbí.
Výrazové prostředky jsou tedy naoko omezené, ale to skutečně jen naoko. Ve čtyřech a s minimalistickou základní metalovou výbavou jsou totiž TANKARD schopni kdykoliv a kdekoliv dokázat, jak moc mají v malíčku natáčení metalových desek, jimž přes určitou kolovrátkovitost nechybí smysl a také kouzlo. V případě „One Foot In The Grave“ již po sedmnácté v dlouhatánské řadě za sebou a znovu s několika kousky, které vám utkví v paměti už navěky.
Jistě to bude otvírák „Pay To Pray“, postavený na kousavém riffu, jenž se v poskakujícím rytmu věnuje nechvalně známému byznysu s náboženskou vírou. Jistojistě to bude i následující „Arena Of The True Lies“, pro mne jednoznačně nejvoňavější místo celého alba, s nádherně vyšívanou melodií a ještě barevnějším refrénem, kroutící hlavou nad současným světem médií. A nepochybně to budou i titulní a značně sebeironická „One Foot In The Grave“, palčivá obžaloba světového společenství „Syrian Nightmare“ se skvělými rytmickými záseky, předlouhá „Secret Order 1516“, oslavující jakýsi tajný pivní spolek, a vsadil bych i na „Northern Crown (Lament Of The Undead King)“ se sugestivní předehrou a dalším výpravným refrénem.
Čímž zároveň pochopitelně neříkám, že zbytek alba nestojí za nic, jen tam zkrátka není tak živo, jako v kouscích právě vyjmenovaných, v nichž se znovu jednoduše snoubí to nejlepší z TANKARD. A že jsou tedy už přece jen jednou nohou v hrobě? Hm, nejdříve bych se asi radši podíval, čí že ta noha vlastně je…
