Bratislavští CATASTROFY platí za jedny z aktuálních představitelů slovenské thrashové scény. A ačkoliv „Besnota“ je jejich teprve druhým regulérním albem po zhruba třinácti létech existence, působí již jako kapela velezkušená, taková, která si přesně „vykolíkovala“ své teritorium, svou tvář a stále hýří neutuchajícím zápalem pro věc.
Jedním ze základních stavebních kamenů jejich úspěchu zdá se být nepřehlédnutelný frontman, jenž z velké části definuje tvář samotné kapely. Ostatně, s frontmany to tak většinou bývá obecně, a je jasné, že chcete-li uspět hraním stylu, jenž už má období největšího boomu dávnou za sebou, musíte zkrátka mít nějakou přidanou hodnotu.
„Hrdlorez“ Boris je pak tou pravou přidanou hodnotou pro CATASTROFY. Jeho výrazný zpěv a deklamace vlastních podobně výrazných textů, v nichž se objevují jak vážně míněná témata, tak také skutečně vtipné legrácky (za všechny třeba hláška „dobre, to stačí“, jíž je utnuto kytarové sólo v „Hôrni chlapci“), často navazující na jakýsi zbojnický koncept, který si kapela osvojila už v dobách EP „Tento štát sa musí zničiť!“ z roku 2013, to jsou zbraně, se kterými se dá thrash metal provozovat na velmi vysoké úrovni.
Je to navíc o to jednodušší, o co i ono thrashmetalové předivo samotné tak nějak přirozeně sypete z rukávu a nebojíte se sem tam k němu přihodit i nějakou tu melodickou či punkovou špetičku. Výsledná tvář „Besnoty“ proto musí vnímavého posluchače (a nejen ortodoxního thrashera) maximálně bavit, třebaže ve finále má jen něco málo přes půl hodiny a onomu „pravému“ thrash metalu jsou tu občas „podkopávány“ nohy všemi popsanými přísadami. Ale v tom je právě její síla – buď to vás dostane vskutku říznými vzorky ničivého kovu (za všechny naprosto odrovnávající „Len slová“, „Jebem vaše idoly“, „Posledný na Zemi“ či ve své podstatě velmi vážná „Morava“) anebo jednoduše pobaví všemi těmi vtípky, jimiž je až na výjimky vlastně prošpikována úplně skrznaskrz. A věřte, že když se třeba po doznění pořádné thrashové šlehy se vším všudy ozve imitovaný Miro Žbiro, který pochválí, jak vám to v závěru ladilo, je to vskutku k popukání.
No a samozřejmě, nad tím vším tu jako jakousi hlavní zastřešovací ideologii máme stále onu zmíněnou zbojnickou image, jež se opět stala hlavním poznávacím znamením celé nahrávky, tentokráte včetně doprovodných melodických motivů v příslušných skladbách a krátkého komiksu v bookletu navrch. A i když horní chlapci z CATASTROFY stále ještě nenosí kroje a valašky (a nevypadá to tedy, že by zrovna začali), jisté je, že i tenhle důležitý kousek zapadá úplně přesně do nesmírně barevné thrashové mozaiky, kterou složili na „Besnotě“. Kéž jim to samotný Anciáš tisíckrát vynahradí.