Kde by bylo Národní divadlo, kdyby nebylo venkova? A kde by byl metal, kdyby nebylo Lovecrafta? Nekorunovaný král literatury weird straší v hlavách muzikantů jako traumata z dětství a vede jejich tvorbu po křivolakých a temných cestách. Práce o muzice ovlivněné jeho mytologií by vydala (a nejspíš už vydala) na objemnou dizertaci. Němečtí SULPHUR AEON se v roce 2015 se z vln death metalu vynořili se svým druhým albem „Gateway to the Antisphere“ se zrůdnou důstojností ztraceného města R’lyeh. Kompozičně i technicky suverénní uchopení staré školy žánru a její převedení do ekvilibristického jazyka tech-deathového rituálu mě ohromila, a to se nepokládám za skalního vyznavače mrtvolných slitin.
Na novinku s názvem „The Scythe of Cosmic Chaos“ jsem se těšil jako lovecraftovský fanatik na další zvěsti o bájném Necronomiconu. Těsně před Vánoci padla kosa na kámen a rozdrtila ho na prach. Shodou okolností jsem měl navíc rozečtené mistrovy povídky i znamenitou mystifikaci Paula La Farge Noční oceán, která se zabývá pozapomenutou epizodou života podivína z Providence. Němci se tak připojili do koncertu na temnou strunu. A připojili se s razancí, kterou od nich čekám.
Novinka ukazuje, že tahle původně tříčlenná, od loňska pak čerstvě pětihlavá vestfálská úderka nehodlá chrápat na zvadlých vavřínech. Už v úvodní „Cult of Starry Wisdom“ zaskočí vokalista M. čistým, hlubokým přednesem. Žádná ekvilibristika, spíš ponuré zaříkávání, ale hudbu SULPHUR AEON to přeci jen ještě víc posouvá k melodickým zákoutím. Přitom ale neztrácí svou smrdutou intenzitu. Pořád stojí na drtivé kytarové vozbě, která místy dosahuje válcového efektu typického pro obrněné vozidlo BOLT THROWER (znamenitá drtička kamenů „Lungs Into Gills“). Milovníci síry a pradávných božstev nejsou na spektru technických vymožeností tak daleko, jako třeba vzývatelé abstraktních šroubovic ARCHSPIRE. Jejich inklinace jsou zemitější, pevně koření v tradičních žánrech. V apokalypticky vzedmutých vlnách „Sinister Sea Sabbath“ se vypravíme do dřevních dob death doomu, vícekrát nám SULPHUR AEON připomenou, že jejich svištivé riffy si berou mnohé z tradičního severského BM (viz níže).
Jenže tyhle konzervativní elementy jsou rozpuštěné ve velmi moderně pojatých kompozicích s celou řadou zlomů a skladatelských parád. Němci se nebojí současnosti, takže v náhlých twistech člověk odhalí i jiskřivé vlivy post-rocku. „The Scythe of Cosmic Chaos“ je poměrně unikátním tvorem, jehož šupiny jsou ukuté ze známých slitin, přesto složení a pohyb chapadel dokáží posluchače zaskočit. Německá preciznost se nezapře v produkci i dramaturgii. Závěrečný hymnus „Thou Shalt Not Speak His Name (The Scythe of Cosmic Chaos)“ usměrňuje nihilistickou energii desky do masivního výtrysku z hlubin temnot.
Lovecraft velice rád překládal podvědomá hnutí lidské mysli do velmi promyšlené struktury fabulace. SULHUR AEON jsou také zruční vypravěči, jen používají jiné výrazové prostředky. Výsledek je podobný. Chlad, šílenství, fascinace. Šťastnou cestu do Hor šílenství.
