Poslední dobou mám pocit, že chytré filmové sci-fi jsou na pokraji vymření. Téměř před rokem jsem tu psal o filmu UPGRADE, který má s I AM MOTHER hned několik společných vlastností. Za prvé jde také o australský film, za druhé se podařilo s minimálním rozpočtem natočit „maximum muziky" a za třetí oba filmy mi uvízly v hlavě na dlouhou dobu i po tom, co jsem je dokoukal. Vlastně i teď se mi tam válí několik nezodpovězených otázek a to ať už jde o motivace toho, co se ve filmu děje, tak i o etické motivy, kterými se zabývá.

I AM MOTHER byl pro mě zjevení, při kterém jsem se vrátil o třicet let zpátky do doby, kdy jsem hltal jednu sci-fi povídku za druhou. Žánrovou ryzost podtrhují i témata, která se tu zpracovávají. Těmi jsou umělé inteligence, etika, ryzí člověčenství a rysy společnosti, které vidíme na každém rohu našich dějin. A o čem že to celé je?

V blíže nespecifikovaném prostoru, který trochu vypadá jako nepřístupný atomový kryt, si robot z mnoha zmražených lidských embryí vybere jedno a začne se o něj starat. Začne postupem času vychovávat dívku a pečuje o ni jako velmi úzkostlivá a přitom systematická matka. Otázky vyvstávají vlastně hned v úvodu. Kde to vlastně jsme? Proč tady jsme? Co se stalo s lidstvem? Na některé z nich postupně nalézáme odpovědi a rodí se i další otázky, když do prostoru vnikne další člověk. Více prozrazovat nebudu a možná vám doporučím i to, abyste se před filmem nedívali na trailer, protože prozrazuje zbytečně mnoho.

Tento minimalistický koncept si sám se sebou ale plně vystačí. Je to jak tím, jak skvěle je film udělán barevně a obecně designem, tak tím, že po dlouhou dobu stále šponuje dramatičnost a napětí. Dokáže pracovat s emocí a to včetně té, kterou cítíte k robotovi. Netflixu se tímto filmem povedlo natočit nejlepší sci-fi, které jsem za poslední rok viděl.