NAPALM DEATH - Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

NAPALM DEATH - Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

NAPALM DEATH - Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

NAPALM DEATH - Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

Ťažko písať recenzie na novinky takých inštitúcií ako NAPALM DEATH a neopakovať sa, keď „all is said“ a akurát je to znovu „done“, navyše bravúrne, pričom mnohé spolky podobného veku sa uspokoja s povinnou jazdou alebo aj horšie, prípadne to už dávno radšej zabalili. Birminghamská štvorka onedlho so štyridsiatkou na krku – jasné, zo začiatkov tam dávno nie je nikto – si po piatich rokoch dožičila v poradí tuším sedemnásty dlhohrajúci album. Na ňom je dvanásť skladieb, ale neprehlúpite, ak si zaobstaráte vydanie s troma bonusmi. Ako obvykle sú pod novinku podpísaní Shane Embury (basa), Barney Greenway (vokály), Danny Herrera (bicie) a Mitch Harris (gitary, vokály). Ten posledný už len ako štúdiový člen, keďže sa u neho počas neľahkých posledných niekoľkých rokov dostala na prvé miesto rodina.

 To nemení nič na tom, že „muky radosti v čeľustiach porazenectva“ sú dielom, ktorému niet čo vytknúť. OK, „nepriatelia hudobného biznisu“ roky vydávajú u veľkého vydavateľstva, to je tak všetko, kiež by sa horšie veci nestávali. Tak či onak konštatujem, že kapela, ktorá spolu s niekoľkými ďalšími v 80. rokoch založila extrémny žáner zvaný grind core, ešte v roku 2020 stojí na jeho čele.

 NAPALM DEATH

Popri tom, že NAPALM DEATH si proste s niekým iným nespletiete, je „Throes...“ vybrúseným kusom kvalitného grindcoreového výprasku s kvalitnými riffmi, výbornou rytmikou, nezameniteľnými Barneyho vokálmi a skladby sú zaujímavé, chytľavé, s nádherne kovovo rinčiacou basou a ohromujú nehranou agresivitou a energiou, pri ktorej si vravíte „kurva, tí chlapi už majú všetci po päťdesiatke a takto nakladajú?“ Náklepy, nápady, skúsenosti. Plazivá zlovestnosť v „Joie de ne pas vivre“ je zase trochu inou dimenziou, v ktorej sú ND tiež ako doma. Ak ešte dnes niekto dokáže blemcať somariny o tom, že grind core je bordel, v ktorom ani netreba vedieť hrať, tak blahoželám.

NAPALM DEATH mali počas kariéry rôzne obdobia a po roku 2000 sa celkom dali na návrat ku koreňom, skrátka plus-mínus čistokrvný grind, samozrejme so zvukom a hráčskymi schopnosťami o kus inde než v časoch „Scum“ a „From Enslavement To Obliteration“. Z tohto pohľadu sa občas natíska dojem „dobre, veľmi dobre, elitný grind core, čo viac si možno želať... no, trocha toho osvieženia či vykročenia mimo žánrových mantinelov by sa po niekoľkých ortodoxne naklepaných albumoch aj celkom hodila.“ Prvé vzorky naznačovali, že by sa mohlo konať obzretie sa za mnohými fanúšikmi neprávom zaznávanými experimentálnejšími časmi albumov „Diatribes“ až „Wounds From The Exit Wound“. Nakoniec nie až tak, skladieb, ktoré prinášajú dotyk industrialu, psycho hlukáriny i ponurého ťažkého hard coru a sludgeového bahna je len pár, napr. „Invigorating Clutch“ či „A Bellyful Of Salt And Spleen“. Na túto nôtu sa zahrá aj v bonusoch, inak tu vládne grind od majstrov. Aj takto to môže byť. Nabudúce možno povedzme aj s obzretím sa za smrťou ošľahnutými časmi „Harmony Corruption“ a „Utopia Banished“? Nehneval by som sa.

 Přidejte svůj názor

Martin Lukáč

Verdikt

Ak niekto nevie čo je grind core a chce sa dostať do obrazu, nech si pustí ND a bude vedieť všetko čo potrebuje. „Throes Of Joy...“ predstavuje súčasnú tvár žánru.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
8,7 / 10
Čtenáři
8,3 / 10

Další informace

Sestava

Skladby

  1. Fuck the Factoid
  2. Backlash Just Because
  3. That Curse of Being in Thrall
  4. Contagion
  5. Joie de ne pas vivre
  6. Invigorating Clutch
  7. Zero Gravitas Chamber
  8. Fluxing of the Muscle
  9. Amoral
  10. Throes of Joy in the Jaws of Defeatism
  11. Acting in Gouged Faith
  12. A Bellyful of Salt and Spleen

Diskografie

Throes of Joy in the Jaws of Defeatism (2020)
Apex Predator – Easy Meat (2015)
Utilitarian (2012)
Time Waits For No Slave (2009)
Smear Campaign (2006)
The Code Is Red...Long Live the Code (2005)
Leaders Not Followers: Part 2 (2004)
Order Of The Leech (2002)
Enemy Of The Music Business (2000)
Words From The Exit Wound (1998)
Inside The Torn Apart (1997)
Diatribes (1996)
Fear, Emptiness, Despair (1994)
Utopia Banished (1992)
Harmony Corruption (1990)
From Enslavement To Obliteration (1988)
Scum (1987)

Jiné pohledy

9 / 10

Nehumánná muzika ako vystrihnutá z 20. storočia, ktorá ako riť na šerbeľ pasuje aj do storočia 21.

Nehumánná muzika so silným humanistickým posolstvom, na aké sme u NAPALM DEATH zvyknutí. A ak je niekto prekvapený z industriál/noise/sludge presahov aktuálneho albumu, tak nech sa poobzerá, nielen do minulosti (Diatribes“ - „Wounds From The Exit Wound“), ale aj po rôznych projektoch spojených s muzikantmi z NAPALM DEATH. MEATHOOK SEED, SCORN, VENOMOUS CONCEPT, GOFLESH, atď.

Koscj | 15. prosince 2020

 

8,5 / 10

Jestli je z produkce NAPALM DEATH lepší ta či ona deska nějak už nedokážu posoudit. Vždycky je to totiž paráda. 

Shnoff | 18. listopadu 2020

 

8,5 / 10

Přiznám se, že vydání každého dalšího nového alba NAPALM DEATH pro mě většinou není významnou událostí. Kapelu cením jako nestory žánru a kdykoliv je možnost, nenechám si ujít jejich koncert, ale už jsem od nich nečekal nic nového nebo velkého.

Při prvních ochutnávkách, které z šestnáctého alba dávali britští řezníci k dispozici, jsem zpozorněl. Kdyby mně někdo pustil skladbu „Amoral“ a zeptal se mě, kdo to hraje, rozhodně by NAPALM DEATH nebyli první volbou. Tipoval bych nejspíše francouzský groove metalový stroj na hity zvaný GOJIRA. Druhá klipovka, ve formě industriálního buldozeru „A Bellyful of Salt and Spleen“, odkazovala také do zcela jiných vod. Co se to děje? Zbláznili se ti dědci na starý kolena a začali experimentovat? Přejedl se jim grindcore a vydají se opět mimo své extrémní království, jako v devadesátých létech? Odpověď je: nepřejedl, ale současně je znát, že si NAPALM DEATH chtěli opět vyzkoušet i jiné polohy, které jsou na albu zastoupeny trochu více než bývalo v poslední době zvykem a nutno dodat, že to album skvěle provzdušňuje a dodává mu čerstvost.

Klipovky byly samozřejmě jen kouřovou clonou, na novince jsou i tradiční řemeslné rubačky, ale současně musím dodat to, že všechny stylové výkyvy a změny Barneyho hlasových poloh tvoří to nejlepší, co na novince je. „A Bellyful of Salt and Spleen“ je jedno z nejotevřenějších alb historie NAPALM DEATH a pro mě určitě jedno z nejpovedenějších za poslední dvě dekády. Pro NAPALM DEATH pět křížků na zádech neznamená nic. Opět dokazují, že svůj trůn si uhájí s grácií, energií a bez toho, aby žili z úspěchů dob minulých.

RIP | 18. listopadu 2020