Je dost možné, že události z let 2014 a 2015, kdy byla oživena dávno zesnulá legenda tuzemského nejtěžšího kovu KRABATHOR, naváděly k domněnce, že by v rámci kapely mohlo dojít ještě k nějaké další spolupráci. Nestalo se však, Christopher odletěl zpátky do USA, Bruno i dalšími svými činy potvrdil, že jeho jednoznačnou prioritou jsou HYPNOS, a tak se zdálo, že živá nahrávka „Rebirth Of Brutality“ (2015) bude tím definitivně posledním, co udělá tečku v diskografii uherskohradišťských.
Nestalo se však a už od roku 2018, jak se nyní dozvídáme, se kuly studiové a další pikle, jejichž cílem bylo vyvrátit zdání o odstavec výše popsané. A i když nejde o novou původní tvorbu (nebo o původní novou tvorbu?), přece jen se tedy jejím prostřednictvím diskografii KRABATHOR dostalo nového přírůstku. Jen se, pravda, nezařadil na její konec (i když čistě technicky vzato ano), ale na její úplný začátek. Nový, původní, úplný začátek, akorát že na konci.
Ne, situace kolem „nultých“ alb samozřejmě není tak složitá, jak se jí snažím komplikovat. KRABATHOR (a zdaleka nikoliv jako první, vždyť vzpomeňme třeba na album TÖRR „Kladivo na čarodějnice“ z roku 1993) zkrátka vzali svém úplně nejstarší demonahrávky a dopřáli jim odpovídajících nahrávacích podmínek a důstojného zvuku. Výsledkem je album „Demonizer“ s podtitulkem „Mortal Memories II.“ (odkazujícím na stejnojmenné EP z roku 1997), křišťálově krásně prezentující nejranější vývojovou fázi potomků Krabatových a sázející pochopitelně i na pořádný kus nostalgie.
Posluchače (tedy především zasvěceného pamětníka, protože jak zřejmo, pro jiného bude album určeno jen velmi těžko) vrací do dob, kdy materiál na něm obsažený existoval pouze v mizerné kvalitě pokoutně a na koleni produkovaných demonahrávek, a za každým rohem číhal nějaký ten Komanč lačný metalistova skalpu. To je jistě jednou z jeho předností, neboť ony časy přes všechna svá negativa znamenaly pro mnohé nesmírně vzrušující a inspirující období, v němž jsme byli v přímém přenosu svědky vzniku a vývoje metalové muziky u nás (autorovi těchto řádků pro příklad nahrávky obsažené na „Demonizerovi“ v době svého původního vzniku o malinký fous unikly, ovšem jejich prostřednictvím je spolehlivě zpátky v roce 1992 na chodbě gymnaziální budovy ve vytahaném triku KRABATHOR „Only Our Death Is Welcome…“ a znovu pyšně odsekává školníkovi, který jej plísnil za to, že podobná trička se ke gymnazistovi nehodí).
Druhá přidaná hodnota nových „smrtelných vzpomínek“ pak spočívá v tom, že je díky nim možno velmi přesně rozklíčovat, jak moc výrazným a šikovným autorským duem se Christopher s Brunem později stali. Jak už v poměrně útlém „metalovém“ věku disponovali citem pro nosné riffy, šikovnou konstrukci skladeb a projevovali vůbec velmi slušný tah na thrash/deathmetalovou bránu. Jistě, ono to nikdy nebylo žádným tajemstvím (za všechny „Imperator (Strikes Again)“ na albu „Lies“ s Christopherovým zpěvem a anglickým textem), ale podobný kompletní servis k tomu prostě nebyl. Ten dostáváme až nyní a mám za to, že i díky tomu je tahle deska jako balzám na duši. Pravda, sytě thrashmetalový, což nejspíš s významem slova „balzám“ nejde úplně dohromady, ale jednoduše balzám. Takový, který na rozdíl od mnohých dnešních thrashmetalových produktů disponuje skutečné léčivými účinky.
