DOTEK MEDÚZY - Děsivá demonstrace nihilismu

DOTEK MEDÚZY - Děsivá demonstrace nihilismu

DOTEK MEDÚZY - Děsivá demonstrace nihilismu

DOTEK MEDÚZY - Děsivá demonstrace nihilismu

Malý Morlar sedí na zelené louce a upřeně pozoruje své rodiče. Dva symboly lhostejnosti, potupy a nekonečného přívalu nadávek. Jak je oba nenávidí, jak nesnáší ten jejich nezájem i tu fanatickou chůvu, kterou mu pověsili na krk jako olověné závaží, jež jej neustále stahuje ke dnu. Matka i otec stojí na kraji vysokého útesu, hledí do modré dáli a vedou další ze svých stupidních konverzací. Otcův vůz je zaparkován ve svahu, jen kousek opodál. Morlar se nechává unášet tokem zlovolných myšlenek, v jejichž epicentru stojí příslib krutého přání. Ruční brzda náhle ztratí svou moc a kola se dají do pohybu. Vypnutý motor přirozeně nevydává žádný hluk, čímž vůz nabývá podobu tichého predátora, který ze zálohy zaútočí na svou kořist. V okamžiku, kdy rodiče zaregistrují zvláštní zvuk, je již pozdě. Náraz je přesný. Matka i otec plachtí vzduchem vstříc jisté smrti. Na obličeji malého chlapce však není známka jakékoliv emoce.

V minulosti, opravdu velmi dávné minulosti, když mé oči poprvé spatřily psychologický thriller Šestý smysl (1999), jsem byl přesvědčen o tom, že indický režisér M. Night Shyamalan přišel s úplně novým filmovým konceptem. Přitom nešlo o nic složitého, stačilo být v zásadě jen maximálně rafinovaný. Nejdříve je potřeba rozehrát s divákem zajímavou hru plnou otazníků, pak přihodit porci napětí a v závěru mu uštědřit pecku mezi oči, která celý předchozí děj obrátí naruby. Šestý smysl je výborný snímek, ale dnes už vím, že Shyamalan rozhodně nebyl prvním filmařem, jenž by z překvapivé pointy udělal přednost. Svérázný Ind si na nečekaných narativních zvratech pouze postavil kariéru. Avšak na podobných principech již fungovala například nemalá řádka jednotlivých epizod z kanadsko-amerického seriálu Krajní meze (1995-2001). Můžeme jít ještě dále do minulosti. Počátkem let osmdesátých vznikl neprávem zapomenutý horor Mrtví a pohřbení (1981), jenž rovněž dokázal překvapit nečekaným vyústěním zápletky. Vynechat však nemůžu ani mistra znepokojivých příběhů Davida Lynche a jeho Mulholland Drive (2001).

DOTEK MEDÚZY

Příkladů by se dalo nalézt více, důležité je, že všechny takové filmy či seriály můžeme označit škatulkou mysteriózní. Pokud budeme chtít toto žánrové označení nějak definovat, pak se ve valné většině jedná o kriminální film, případně thriller, jehož zápletka v sobě skrývá tajemnou záhadu, mnohdy obohacenou o nadpřirozené prvky. Ve výsledku tak může jít o slepenec několika žánrů naráz, přičemž celkovému tvaru se meze nekladou: mysteriózní horor, mysteriózní sci-fi, mysteriózní drama s prvky thrilleru atd. U takto pojatých filmů se z diváka stává bázlivý průzkumník, zmatený turista uprostřed zvláštního ostrova nebo odhodlaný vyšetřovatel na stopě děsivého tajemství. Zdaleka nejpikantnější vlastností u mysteriózně laděných filmů je však skutečnost, že si nemůžeme být nikdy dopředu jisti, jak celé dobrodružství skončí. Doufání ve šťastný konec připomíná spíše neuváženou sázku do loterie. Právě překvapivé, často šokující zvraty jsou přesně tím, co diváky včetně mé maličkosti na takovýchto nevšedně pojatých filmech láká.

My si dnes něco povíme o jedné snad trochu pozapomenuté klasice mysteriózního žánru z konce sedmdesátých let. Dotek Medúzy (1978) od veterána televizních filmů Jacka Golda dokáže člověka i dnes zasáhnout svou děsivou atmosférou a perfektními výkony ústřední herecké dvojice. Zajímavé je, že se tento znepokojivý snímek svým přesahem dotýká i katastrofického žánru, byť jde v jádru především o detektivku ze staré školy, která však s každou další uplynulou minutou nebezpečně přitápí pod kotlem. Ostatně sedmá dekáda katastrofickým filmům vyloženě přála. Vzpomeňme si na vodou nasáklé Dobrodružství Poseidonu (1972) nebo po čertech horké Skleněné peklo (1974). Dá se říci, že sedmdesátky definovaly žánr katastrofického filmu a předvedly nám snad všechny jeho myslitelné variace. Dotek Medúzy ale tento specifický žánr rozhodně nevykrádá, naopak si z něj vypůjčuje jen několik funkčních mechanismů, které originálním způsobem roubuje na detektivní kostru obohacenou o několik takřka hororových výjevů. Pokud bych měl film přiřadit k něčemu podobnému, hned se mi vybaví Přichází Satan! (1974), kde je onen hororový element daleko výraznější.

DOTEK MEDÚZY

Jak jsem již psal, film má na svědomí u nás nepříliš známý Angličan Jack Gold. Ačkoliv tento režisér schovává na skladě i pár studiových počinů, drtivou většinu jeho tvorby prezentují televizní filmy. Nechybělo mnoho a takovým levnějším televizním projektem se mohl stát i Dotek Medúzy. Naštěstí pro nás diváky se producentce a známé střihačce Anne V. Coates podařil husarský kousek. Aby film získal trochu té nefalšované evropské patiny, dostal nabídku na jednu z hlavních rolí italsko-francouzský sympaťák Lino Ventura. Ovšem z dnešního pohledu je zajímavější angažovaní druhé hlavní role, která do filmu zároveň přitáhla i potřebný zájem investorů. Producentka získala nezkrotného rebela Richarda Burtona. Muže, jehož dokázalo divoké manželství s někdejší sexbombou Elisabeth Taylor a nadměrné pití alkoholu připravit o část zdraví a dobrou pověst. I přes to, že měl za sebou herec příšerný propadák Vymítač ďábla 2: Kacíř (1977), neváhal si za třítýdenní natáčení říct o honorář na pět set tisíc liber. Na place byl velmi rezervovaný až odtažitý a s hereckým kolegou Venturou se začal pořádně bavit až poslední natáčecí týden. Avšak chodil vždy skvěle připraven a hlavně střízlivý. Je to dobře, neboť bez jeho účasti by výsledek nikdy nebyl tak uhrančivý.

Ještě předtím, než se Dotek Medúzy pokusím zanalyzovat, bych měl zmínit dvě zásadní věci. Za prvé: film je adaptací románu Medusa Touch z roku 1973, za nímž stojí romanopisec Peter Van Greenaway. Vzhledem ke skutečnosti, že u nás kniha nikdy nevyšla (nebo o tom nevím), nebudu ji s touto filmovou inkarnací jakkoliv porovnávat. Nicméně bych rád uvedl, že scénárista John Briley, jenž za adaptací stojí, se při přepisování románové předlohy údajně věrně držel její nosné myšlenky a příběhové struktury. Alespoň to tedy tvrdí několik málo zdrojů a jedna má chytrá kniha. Za druhé: pokud vám doposud Dotek Medúzy z nějakého důvodu unikal, případně jste o snímku nikdy neslyšeli, tak vám doporučuji dále nečíst a vrátit se k článku až po projekci. V textu budu velmi otevřeně probírat témata, s nimiž film pracuje, a byla by velká škoda přijít dopředu o jedinečný moment překvapení, který film nabízí. 

DOTEK MEDÚZY

Teď už ale k samotnému příběhu. Francouzský komisař Brunel (Ventura) pobývá v Londýně na výměnném programu. Jednoho večera je pověřen vyšetřením vraždy podivínského romanopisce Johna Morlara (Burton). Někdo jej brutálně umlátil tupým předmětem v jeho vlastním bytě. Během šetření na místě činu ale dojde k neuvěřitelné události. Spisovatel i přes fatální poranění hlavy začne vykazovat nepatrné známky života. V hlubokém kómatu je okamžitě transportován do nemocnice a komisař Brunel začne vyslýchat všechny osoby, jež se zvláštním spisovatelem přišly v minulosti do styku. Soused, vydavatel, psychiatrička, dávní kolegové, atd. Čím více informací o Morlarovi komisař získává, tím je celý případ podivnější. Jeho život byl doslova protkán sledem velkých tragédií a náhlých úmrtí. Každý, kdo se Morlarovi zprotivil nebo s ním vstoupil do konfliktu, přišel dříve či později o život. Brunel začne s pomocí spisovatelových deníků a velkého množství výpovědí sestavovat dohromady děsivou skládačku, na jejímž konci číhá opravdová katastrofa!

Je pravdou, že Dotek Medúzy je více než reprezentativním výtvorem své doby, v níž snímky zabývající se satanismem a katastrofickými scénáři kulminovaly. Ve filmech jako Přichází Satan! nebo Vymítač ďábla (1973) se mísí důraz kladený na psychologii postav, okultní tématiku a četné vize apokalypsy. Avšak na rozdíl od planých výhrůžek, o něž se rohatý ve zmiňovaných dílech opírá, Morlar skutečně koná a rozsévá kolem sebe nefalšovanou zkázu. Nemůžeme jej sice titulovat jako ďábla v pravém slova smyslu, ale jeho činy jsou bezpochyby ďábelské. Jak vlastně titulovat člověka s telekinetickými schopnostmi, který silou myšlenky zboří katedrálu, v jejíž útrobách se nacházejí desítky lidí? „Mám dar vytvářet katastrofy“, říká Morlar na začátku filmu. Je v tom trochu ironie, neboť Richard Burton mohl stejnou větu docela dobře užít v souvislosti s vlastním životem. Finanční problémy, těžký alkoholismus, kopání do filmového průmyslu i celá řada špatných životních rozhodnutí zanechala jeho pověst a kariéru v troskách.

DOTEK MEDÚZY

Vypadá to, jako když herec přenesl kus sebe do postavy, v níž se koncentruje zvláštní melancholický vztek, sklíčenost a nihilismus. Tento nebezpečný osobnostní koktejl přetváří Morlar díky zakořeněným nadpřirozeným schopnostem do podoby jedovatých šípů, kterými útočí na lidské pokrytectví, slabost a průměrnost. Děsivou atmosféru filmu přiživuje neutuchající pocit blížící se zkázy. Tento element drží diváka ve stavu permanentní nervozity a je znepokojivým způsobem poplatný i naší době. Jakoby Morlar stále číhal někde venku a vrhal na nás jednu katastrofu za druhou. Globální virové epidemie, Černobyl, Fukušima, 11. září. Burton vytvořil do sebe staženého a značně nevrlého anti-hrdinu, jehož zlovolná energie neustále vyvěrá i ze záhrobí. Morlar je téměř po celou dobu stopáže upoután na lůžko ve stavu hlubokého bezvědomí. Veškeré scény, kde jej můžeme vidět při smyslech, jsou vlastně jen flashbacky nebo dokonce flashbacky uvnitř flashbacků.

Role komisaře Brunela má tak ve filmu daleko větší prostor, ale funguje to naprosto skvěle. Venturův civilní herecký projev vkládá do postavy komisaře životem získanou moudrost a lidství, přičemž jeho stále utrápenější výraz je v důsledku vnitřní ozvěnou Morlarovy destruktivní osobnosti. Oba muži vědí, jak zkažení lidé dokážou být, ale etický kodex každého z nich je staví na dvě diametrálně odlišné strany barikády. Brunel jakožto hlavní vyšetřovatel v podstatě neustále chodí po Londýně, potkává jedince, s nimiž tajemný spisovatel přišel do styku, a na základě získaných informací sestavuje celistvý obraz, který však s každou další výpovědí získává děsivější podobu. Přes tuto skutečnost Morlar zůstává v epicentru vyprávění. Vznáší se nad prostorem jako černý mrak a skrze častý příval vzpomínek nás nutí poslouchat žlučí přeplněné recitace, jejichž obsahem je pomlouvání Boha, lidské přirozenosti i britského establishmentu. Morlar svůj nahromaděný hněv a znechucení směřuje na špatnou rodičovskou výchovu, nevyhovující školní systém, soudnictví, církev a v závěru na celé lidské plémě.

DOTEK MEDÚZY

V tom vlastně spočívá ona těkavá hrůza pramenící z faktu, že misantropický spisovatel může pouhým chtíčem jednotlivé katastrofy stupňovat. Když svou mocí přenese nákazu spalniček na fanatickou chůvu, zbaví se lhostejných rodičů, ztrestá sadistického učitele, případně odstraní nevěrnou manželku či příliš hlasitou sousedku, divák sice opatrně, ale v zásadě souhlasně přikyvuje hlavou. Nebo alespoň ve většině případů. Může za to i skutečnost, že tato úmrtí svým zobrazením připomínají grotesku vezoucí se na černohumorné vlně, která je pro Brity tak příznačná. Jakmile však spisovatelova psychiatrička v podání přesvědčivé Lee Remick odmítne uvěřit jeho schopnostem, Morlar bez váhání způsobí zkázu Boeingu 747 tím, že letadlo nasměruje na obrovský panelák, což je šokující sekvence silně evokující tragickou událost z počátku 21. století. Všechny předchozí Morlarovy oběti si zasloužily minimálně psychickou formu odplaty, jenže v této scéně sledujeme smrt stovek nevinných lidí. Ano, Morlar z principu věří, že lidská přirozenost je nenapravitelně zlá, nicméně v tomto bodě naše poslední sympatie k ''ďáblovi'' definitivně umírají.

Nejde jen o okamžik, kdy spisovatele začneme vnímat jako absolutní ztělesnění zla, ale zároveň nám včetně komisaře dojde, že se Morlar jen tak nezastaví a dokonce se chystá vyhladit i vládu. Byť Brunel zkouší veškerými prostředky zabránit slavnostní ceremonii v katedrále, arogance a chamtivost vysoce postavených lidí mu hází klacky pod nohy. Vládní představitelé a kněží se do svaté budovy nahrnou, čímž si podepíší rozsudek smrti. Morlarův nihilismus dosahuje maxima a i když je upoután na lůžko, rozpoutá hotové inferno. Následuje přísun neukojitelného vizuálního potěšení z násilí. Britská královna sice vyvázne bez zranění, film se ale začne vyžívat v desetiminutové oslavě padajících chrličů, křížů, obvodového zdiva, zkrvavených obličejů a dolámaných těl desítek obětí. Ani závěrečný zoufalý akt, během něhož komisař Brunel odpojí Morlara od dýchacích přístrojů, nedokáže zadusit oblak koncentrované nenávisti, neboť spisovatel naznačí, že další na řadě je atomová elektrárna. Šokující tečka na konec!

DOTEK MEDÚZY

Richard Burton je neskutečný. Jeho pronikavý pohled v nás vyvolává úzkost a neklid. Nehledě na hercovy strhané rysy ve tváři a zlověstný hlas. Právě Burtonova nezapomenutelná kreace a opravdovost nedovoluje filmu sklouznout do absurdity. Jinými slovy, po celou dobu věříme tomu, že je Morlar skutečně znechucen lidstvem a film nás vyloženě nutí sdílet jeho odpor. Zahořklý umělec se skrze herce Burtona v poslední etapě svého bouřlivého života vpíjí do našeho obrazu. John Morlar: divoký kritik imperialismu, ateista rozezlen Bohem, nepochopený spisovatel, jehož existenciální zoufalství masy ignorují. Těžko si dnes v této tragické roli představit někoho jiného než Richarda Burtona.

Ještě se na chvilku pozastavme nad názvem filmu. Nejsem si jist, zda se v příběhu skrývají nějaké konkrétní aluze na mýtickou Medúsu z řeckých bájí. Je pravdou, že v pracovně Morlara visí obraz Medusa od italského malíře Michelangela Merisi da Caravaggia. Kromě tohoto přímého vizuálního odkazu ale patrně neexistuje žádná jasná souvislost mezi mýtem Medúsy, telekinezí a prorokováním katastrof. Nicméně s pomocí neškodné dedukce se nad pár zajímavými aspekty mezi filmem a řeckou bájí můžeme zamyslet. Dle legendy měla Medúsa moc proměnit pohledem jakoukoliv bytost ve studený kámen. Mýtus doslova naznačuje, že některé hrůzy jsou příliš strašné na to, aby se na ně dalo zpříma hledět. Věnovat přímý pohled Medúse znamená zemřít. Morlar touto schopností přímo nedisponuje, neboť pokud sám nechce, nemusí ničit. Přesto je síla jeho pohledu neoddiskutovatelná. Psychiatrička Zonfeld se během jedné scény dokonce vyjádří v tom smyslu, že když na ni Morlar hleděl, zmocnil se jí pocit, jako by měla zkamenět.

DOTEK MEDÚZY

Medúsa byla znetvořenou ženou s hady místo vlasů, její předobraz tedy můžeme vnímat jako odkaz na něco monstrózního a nadpozemského. Richard Burton je ve většině scén nelichotivě nasvícen. Jeho četné statické pózy, strhané rysy ve tváři a časté zírání do objektivu kamery nám s trochou nadsázky mohou připomínat nějaký zlověstný kamenný chrlič. V otázce samotné moci u obou bytostí si ovšem troufnu napsat, že prokletý spisovatel má jednoznačně navrch. Démonické či nadpřirozené síly, jimiž Morlar disponuje, jsou ve skutečnosti formou zlovolného splnění přání, faktem, že pouhá myšlenka dokáže vyvolat pohromu. Morlar rozvíjí potěšení z ničení a snaží se nás přimět, abychom sdíleli jeho hnilobnou misantropii. Dotek Medúzy v konečném důsledku vyjadřuje jak strach ze společenského kolapsu, tak zároveň silnou nihilistickou touhu způsobit zkázu.

Ohledně technické stránky bych asi mohl být kritický, ale vyčítat přes více než čtyřicet let starému filmu jeho trikovou nedokonalost mi přijde krajně nefér. Tedy ano, náraz Boeingu do papundeklové budovy už nemá tu sílu jako kdysi, což se ovšem nedá říci o celkové atmosféře a hereckých výkonech, které nezestárnou ani za dalších sto let. Navíc finální destrukce katedrály působí krajně skličujícím dojmem i dnes. Je znát, že Jack Gold byl především námezdním pracantem a onen televizní naturel tak trochu vyčuhuje filmu z bot. Na druhou stranu se mi líbí, jak si Dotek Medúzy dokáže držet tvář komorní konverzační detektivky, ale v poslední třetině nečekaně přepne do apokalyptického módu. Nedílnou součástí filmu je rozhodně i výborný hudební doprovod od Michaela J. Lewise plný důrazných smyčců a zlověstně znějících klávesových ploch.

DOTEK MEDÚZY

V době vydání byl Dotek Medúzy některými kritiky nominován na nejhorší film za rok 1978. Lino Ventura později litoval své účasti v tak morbidním projektu s nadpřirozenou a dle slov herce krajně pitomou zápletkou. Ve zbytku jeho filmografie už nenajdete jediný snímek s visačkou mysteriózní, horor či sci-fi. Richard Burton získal svůj šek a tím pro něj vše skončilo. Jeho tělo zhuntované alkoholem, cigaretami, chronickou nespavostí a cirhózou jater mu vypovědělo službu ve věku pouhých osmapadesáti let. Dotek Medúzy měl navíc v některých zemích nemalé problémy s cenzurou, neboť dle mravokárců účelově oslavoval zlo. Celkem divoký sled událostí v případě jedné z největších klasik moderního filmu, že? Jak jsem právě naznačil, film si postupem času našel cestu k diváckým srdcím a zpětně jej docenila i odborná kritika. Tak to má být. Dotek Medúzy je znepokojivým snímkem o nevýslovném zlu, které ničí, protože jednoduše ničit chce a může. Tahle varovná zpráva byla, je a bude stále aktuální, obzvláště v dnešní turbulentní době.

 5

Další informace

Režie: Jack Gold
Předloha: Peter Van Greenaway (kniha)
Scénář: John Briley
Kamera: Arthur Ibbetson
Hudba: Michael J. Lewis
Hrají: Richard Burton, Lino Ventura, Lee Remick, Harry Andrews, Alan Badel, Marie-Christine Barrault, Jeremy Brett, Michael Hordern, Gordon Jackson...