Sobota
16.12.2017
Noční verze
 id
 heslo
WARREL DANE
Dle serveru Blabbermouth zemřel včera zpěvák amerických ... cely text

THERION
vydají 2. února dlouho očekávanou rockovou operu "Beloved ... cely text

MONSTER MAGNET
vydají 23. března 2018 své již jedenácté řadové album "Mindf ... cely text

OBITUARY
nový klípek k řádnému protřepání palice "Brave" sledujte ... cely text

DECAPITATED
Polská čtveřice byla na konci listopadu propuštěna na svobod ... cely text

GHOST
vydali digitální edici nového živého alba "Ceremony And De ... cely text

NAPALM DEATH
se krom toho, že se v únoru příštího roku představí u nás na ... cely text

ORPHANED LAND
Čerstvý singl „Like Orpheus“ z nové desky „Unsung Prophets & ... cely text

ANTHRAX
vydají 27. dubna příštího roku u Megaforce živý záznam „King ... cely text

MACHINE HEAD
Videoklip ke skladbě "Catharsis" ze stejnojmenného nového al ... cely text

LAIBACH
22. 3. 2018 - Majestic Music Club, Bratislava ... cely text

BRUTAL ASSAULT 2018
NOVÉ KAPELY S PARADISE LOST, NOCTURNUS AD, UNLEASHED AND ... cely text

GOTICKÝ MANIFEST
ČESKOSLOVENSKÁ GOTICKÁ SUBKULTURA VYDÁVÁ SVŮJ HUDEBNÍ MAN ... cely text

Stránka: 2/759 Předchozí stránka
 /759
Následující stránkaPočet záznamů: 7582
MASTER´S HAMMER, UMBRTKA - Dívat se Mistrovi do tváře

Začalo to vlastně už doprovodnými koncerty k albu „Necrotica“ projektu MORTAL CABINET. Tehdy v sobě zřejmě František Štorm, jinak zasloužilý předák MASTER´S HAMMER neboli české blackmetalové legendy, objevil znovu chuť živě vystupovat. A jelikož původní kytarista Tomáš „Necrocock“ Kohout a jeho pravá ruka v jednom vytrvale dál odmítal vystoupat na pódium, zatímco tlak na koncerty Mistrova kladiva se stával téměř neúnosným, nezbylo mu, než přivést na svět alternativní živou verzi kapely.Zbytek je už známou minulostí. Neutajená předpremiéra letos v červnu v pražském Futuru, monstrózní sukces na programu josefovského Brutal Assaultu a náhle se plnící koncertní itinerář kapely, mnohdy i o skutečně významné položky (za všechny jmenujme třeba slavný marylandský „Deathfest“ příští rok v květnu, kde budou MASTER´S HAMMER dokonce headlinery). Do konce roku letošního pak ještě přibyla i tři (téměř)domácí dostaveníčka, tedy to vyprodané v brněnské Flédě, nakonec zrušený koncert v Košickém Collosseu a listopadová uzávěrka v pražské Roxy. Ta se nedlouho před datem svého konání stala rovněž vyprodanou, což ovšem bylo celkem logické nejen vzhledem k tomu, jakému zájmu se u nás aktuálně MASTER´S HAMMER těší, ale i proto, že bylo jednoduše velice lákavé vyzkoušet Mistrovu formu i v klubovém provedení.Předskokan asi nemohl být vybrán lépe – UMBRTKA nekoncertuje zrovna často a kromě toho se rovněž těší statutu jakéhosi blackmetalového kultu. I proto byla na místě hojně k vidění také trička plzeňských „prachmatických“ soustružníků a zahlédl jsem dokonce i fanouška kompletně v pracovním, se svářečskými brýlemi, rádiovkou a pracovními rukavicemi. Samotná show, jíž kraloval pan Strastinen, čtoucí texty z papíru formátu A4, a svačinové pauzy na rohlíky a vysočinu (která byla dokonce po kolečkách hojně rozhazována do publika), pak neměla jedinou chybu, snad krom té, že nějaká ta minutka či skladba navíc („Vezeme bábu“?) by jistě nepřišla vniveč.Představení MASTER´S HAMMER poté odstartovalo, řekl bych již tradiční, intro z debutu „Rituál“, následované v rychlém sledu „Pádem modly“, „Věčným návratem“ a „Génii“. K tvářím, které jsme si již zvykli v takových případech na pódiu vídávat, přibyl Petr „Rámus“ Mecák, rytmická spojka Honzy Kapáka z AVENGER, který definitivně nahradil Vlastu Henycha a v Praze si takto odbyl premiéru. Zvolil k tomu i vpravdě slušivý viktoriánský oblek a ještě slušivější diamondovský klobouček, v nichž se, možná i díky častým výletům mimo „přidělený“ flek na levém okraji pódia, stal téměř nepřehlédnutelným.Což je v přítomnosti zejména Franty Štorma s novými „lemmyovskými“ kníry či dvou dnes již rovněž tradičních polonahých slečen v obrovských kozlích hlavách vlastně celkem zajímavé zjištění, mimochodem. Zcela naplněné a freneticky juchající Roxy tvořilo černému divadlu Mistrova kladiva výbornou atmosféru, takže když zazněly dvě nové skladby („Ve věži ticha“ a „Estetika Ďábla“), reakce ani na chvilku nepřestaly být stejně hlučné, jako když se hrály klasiky z nejklasičtějších. Ty nakonec zazněly úplně všechny (oproti Brutal Assaultu přibyl i tehdá postrádaný „Panuška“) ... celý text
[Koncerty]   [7.12.2017]   [Louis]   [Diskuse: zatím žádná]  

HAEMORRHAGE - We Are The Gore

„My sme gore!“ by znelo trúfalo a arogantne od kadekoho, ale keď to o sebe napíšu HAEMORRHAGE, môžete vziať formaldehyd na to, že nekecajú. Súčasný goregrind je z väčšiny „hudlařina“, nad vodou ho držia klasici a niekoľko novších spolkov, ktoré pochopili, o čom to má byť. Zakladatelia žánru CARCASS už goregrind nehrajú tak štvrťstoročie, „Necroticism - Descanting The Insalubrious“ je ich posledné dielo, ktoré sa do tohto chladiaceho boxu ako – tak zmestí, ale ich žiaci z Madridu sú stále pri chuti, hoci už prešlo 26 rokov odvtedy, čo začali zhudobňovať príbehy zo sveta márnic, pitevní a iných miest, kde to kypí životom leda tak vtedy, keď kľakne chladenie a cez zle zavreté okno nalezú mäsiarky.Luisma (gitary, sprievodné vokály), Ana (gitary), Lugubrious (vokály), Ramón (basa) a nový bubeník Erik Raya v septembri u Relapse exhumovali svoj siedmy dlhohrajúci album, ktorého titul každému objasňuje, kto tu šéfuje hnilobe. Prečo je to tak, to vysvetlí hudba. Nových skladieb je pätnásť, texty sú plné poetiky posmrtných stavov, občas vtipne zrýmované a ak máte radi nejaké „zábavné“ vsuvky, tu si ich neužijete. Niekoľko skôr mrazivých samplov, inak sa Španieli aj tentokrát spoľahli v prvom rade na hudbu. Tá nemá ako sklamať, svižný až naklepaný goregrind, vychovaný na „Reek Of Putrefaction“ a „Symphonies Of Sickness“, agresívne i drvivé riffy, chytľavé gitarové linky, basový buldozér a premakané sóla, neraz vyslovene melodické. Je to priamočiary zúrivý rachot, hudobnícky ale na úrovni. Lugubriousove vokály, toť zvuky hostiny zombie kanibalov, proste sa všetko podarilo, som rád, že sú ľudia, ktorí pamätajú na to, že tento žáner nebol myslený ako dvojakordová tuc-tuc zábavovka. A gitary v druhej časti „Miss Phlebotomy“ umožnili zaspomínať na časy, v ktorých sa s neortodoxnými postupmi úspešne pohrávali aj takí extrémisti ako PUNGENT STENCH či DEAD. ... celý text
[Miničlánky]   [6.12.2017]   [Martin Lukáč]   [1 příspěvků]  

GRAVE PLEASURES - Motherblood

Vznik a edice první nahrávky tohoto finského uskupení zapůsobily (věřím, že nejen na mě) jako zjevení. Jakmile dozněly poslední tóny debutového alba „Climax“, vydaného před čtyřmi lety ještě pod jménem BEASTMILK, mysl zůstávala ještě po delší dobu zavalena přívalem dojmů z této skvělé retrospektivní hudby, ohlížející se hluboce do let osmdesátých, avšak zvukově a vůbec celkově plně reflektující žhavou současnost. Songwriting, atmosféra, muzikantské výkony, a to především pěvce Mata "Kvohsta" McNerneyho, dokázaly desce vtisknout punc něčeho jedinečného, přitažlivého a těžce opakovatelného. O to větší samozřejmě byla očekávání vkládaná do následovníka. Album „Dreamcrash“ z roku 2015 i proto zůstalo tak trochu ve stínu svého předchůdce. Možná za to mohly i personální rošády, které mu předcházely a jež taktéž vyústily ve změnu jména kapely, ale viděno s odstupem, počin to rozhodně nebyl zlý. Novinka se z tohoto pohledu jeví o poznání konsolidovanější a sevřenější. Schopnost napsat silný nosný refrén a zachovat onu typickou new wave atmosféru si Finové naštěstí dokázali ponechat i letos. Oproti neradostně vyznívajícímu debutu se však do tvorby skupiny dostávají i jiné vlivy a emocionálně tak „Motherblood“ lehce vychylují z potemnělé éry dozvuků hesla „NO FUTURE!“. V explozivním refrénu skladby „Be My Hiroshima“ je v hlase McNerneyho jasně identifikovatelné gothic a snad i dokonce glamrockové frázování, či lépe řečeno afekt, díky čemuž se mi vrací vzpomínky na dnes již polozapomenuté Velšany GENE LOVES JEZEBEL, kteří hlavně na svých prvních 3 deskách, vydaných kolem poloviny osmdesátých let minulého století, prosluli jako svérázní a jedineční kombinátoři new wave zasmušilosti a glamové teatrálnosti. GRAVE PLEASURES však nejdou až tak daleko mimo svá bezpečná teritoria. Spíše jen v náznacích prozkoumávají terén za hranicemi, snad pro čím dál častější příští výlety. Jinak však Finové zůstávají sveřepě přímočaří. Výrazné a ještě výraznější melodické linky dávkují v rychlém sledu (již uvedená „Be My Hiroshima“, „Mind Intruder“ s příjemnou „currovskou“ kytarovou texturou na pozadí anebo „bauhausovsky“ zatěžkaná „Laughing Abyss“). Těch příkladů by se ale díky vyrovnanosti alba našlo mnohem více a prakticky si do závorek lze dosadit libovolné skladby dle vkusu každého soudruha. Rychlé tempo po ... celý text
[Recenze]   [5.12.2017]   [Dalas]   [Diskuse: zatím žádná]  

MORBID ANGEL - Kingdoms Disdained

Ach áno, toto je vskutku kráľovské zakončenie roka, ktorý naozaj prial death metalu. Veď si len spomeňte, koľko skvostných albumov vyšlo. Od najväčších hviezd ako OBITUARY, CANNIBAL CORPSE či SUFFOCATION. Všetko nahrávky, ktoré rozhodne neboli iba zámienkami pre koncertné turné, ale plnohodnotnými a inšpiratívnymi dielami. A v pomyselnom ďalšom slede hneď DYING FETUS, ORIGIN, DECREPIT BIRTH, IMMOLATION, INCANTATION, BROKEN HOPE, MEMORIAM... Prípadne od mladších dravcov typu BLOOD INCANTATION či NECROT. Ó, áno, NECROT a ich Blood Offerings, to si určite zaslúži samostatnú recenziu. No a samozrejme, znalci, lovci a zberači určite doplnia do diskusie desiatky ďalších silných mien a mocných albumov. V tejto chvíli sa ale poďme venovať prírodnému úkazu menom Kingdoms Disdained. Čakalo sa, že to bude dobré, však? Bolo ale zrejmé, že to celé dopadne až takto dobre? To určite nie. Veď si len spomeňte na všetky tie vzostupy a pády, ktoré sme spolu s Morbídnym anjelom zažili za ostatnú dekádu. Brutal Assault v roku 2006, kde David Vincent s prehľadom ovládol celý festival. Magické momenty. Bratislava na konci roka 2012, kde sa na turné k pseudoexperimentálnemu prepadáku Illud Divinum Insanus ocitli MORBID ANGEL zoči voči päťdesiatke fanúšikov. Desivý moment; neprajem vám to zažiť ani z pohľadu diváka, nieto ešte rešpektovaného hudobníka. No a tie posledné historky, z ktorých vznikli vtipné mémy s prázdnym pódiom, na ktorom boli všetci, čo ešte zostali v MORBID ANGEL, to už snáď ani nepotrebuje komentár. O to väčšia je radosť, ktorú dlhoročný fanúšik zažije pri počúvaní novinky. Ako poňať opis tohto hudobného dobrodružstva? Dá sa to poeticky, ako urobil obľúbený československý spisovateľ Ďuro Červenák, ktorý o Kingdoms Disdained napísal, že znie ako hraná na strunách z detských čriev, bubnovaná koštiaľmi samotného Belzebuba. Môžete na to ísť encyklopedicky s tým, že album K nadväzuje v diskografii MORBID ANGEL presne tam, kde končili dosky F, G a H a miestami započujete aj ozveny dávnych hitových čias z nahrávok B a C a možno aj A, nezameniteľné to ťahy jednej z najdôležitejších kapiel žánru. Jednoducho a jasne, je to tam, fanúšik starej školy si príde na svoje, to známe šteklenie na správnych miestach, tak dobre známe z čias, keď sme točili do zodratia staré kazety so zle nahratými klenotmi Kovu Smrti. Čo zaujme predovšetkým, je pekelná sústredenosť a precíznosť. Erik Rutan si vo svojom štúdiu Mana na Floride dal ako spoluproducent skutočne záležať. Novinka od MORBID ANGEL znie mohutne, šťavnato, dostatočne moderne a zároveň stále ako MORBID ANGEL - okamžite rozpoznateľná veličina, ktorá však neustrnula v deväťdesiatych rokoch. ... celý text
[Recenze]   [3.12.2017]   [Rudi]   [28 příspěvků]  

THE HORRORS - rozhýbali podzimní Prahu

Přiznám se, že kromě nesporných kvalit aktuální desky THE HORRORS mě v onu chladnou listopadovou noc lákala do útrob smíchovského klubu Futurum i nesmírná zvědavost. Chtěl jsem si totiž zodpovědět dvě otázky, které se mi v souvislosti s touto britskou skupinou draly na mysl. Kolik že má u nás v současnosti fanoušků a především jak dokáže v živém provedení předvést své zvukomalebné studiové počiny? Pravda, do dokonalosti mělo nazvučení koncertu daleko, ale dá se hned zkraje říct, že THE HORRORS předvedli výborný a našlapaný set. Ani se nechtělo věřit, že na pódiu řádí ten samý chlapík, co ještě před pár minutami lehce znuděně obsluhoval merch. Nebylo pochyb, že na prknech to Farisu Badwanovi svědčí mnohem víc. Angličané už po pěti deskách mají takříkajíc kde brát, ale i přesto poměrně překvapil fakt, že páteř vystoupení tvořily především dvě nahrávky. Že se bude hodně hrát z letošní novinky „V“ zas až takovým zjevením nebylo, ale že až v takové míře nepřijdou zkrátka ani příznivci osm let staré desky „Primary Colours“, zapůsobilo více než příjemně a koncertu to dodalo potřebnou dynamiku. Ne, že by letošní zasněné album nenabízelo i koncertní trháky, vždyť taková „The Machine“ oproti studiové podobě se značně vytaženými kytarami pořádně přiložila pod kotlem, ale většina jeho skladeb zve spíše k pozornějšímu poslechu, než divokému tanci. Tomu také odpovídaly reakce zcela zaplněného smíchovského sklepení. Jakmile odezněly úvodní tóny divisionovské „Who Can Say“, aplaus v tu chvíli přehlušil i jinak poměrně hlasitou aparaturu. Intenzita nazvučení jakoby kopírovala i pojetí alb, ze kterých se hrálo. Jinými slovy v případě „V“ to bylo vcelku v normálu, ale jakmile se změnil kurs zpět k minulosti (monumentální „Sea Within Sea“ anebo další ostrá post-punková břitva „Mirror’s Image“), šly decibely nekompromisně nahoru a přímo uměrně tomu dolů i přehlednost. Každopádně ke zvuku i navzdory předchozím slovům nelze mít až tak vážné výhrady. Novinkové skladby zněly hezky čitelně, pomalejší kompozice se pěkně rozlévaly subtilním podzemním prostorem a Badwanova vokální sebedůvěra dodávala produkci potřebnou jistotu a klid. Když pak ve druhé půli došlo i na nádhernou „Still Life“, nebylo pochyb, že před námi na pódiu stojí jistá a sehraná kapela, jež má takříkajíc jasno. Vystoupení, které orámovaly titulní („Hologram“) a v přídavku zahraná a s další salvou nadšení přijatá závěrečná skladba „Something To Remember Me By“ z letošního alba, zcela bez výhrad odpovědělo i na moje otázky z úvodu tohoto reportu. Jestliže některé české zastá ... celý text
[Koncerty]   [1.12.2017]   [Dalas]   [Diskuse: zatím žádná]  

SAMAEL - Hegemony

SAMAEL, jed a slepota boží, důležitá postava talmudské tradice a o nějaký ten pátek později i důležité seskupení evropské metalové scény. Švýcarská kapela se od black metalu propracovala především díky přelomovému albu „Passage“ (1996) až ke svérázné biomechanické fúzi temného metalu a industrialu. O několik let později, díky nahrávkám „Eternal“ (1999) a především „Reign of Light“ (2004), expandovala až na pole EBM a něčeho, co bych vědecky označil za ‚intergalactic black dancehall‘. Kdo kdysi dávno na brněnské Flédě tančil na „On Earth“, ten ví. „Reign of Light“ byla odvážná deska, na které kapela koketovala s herezí – otevřela bránu techno vlivům, Vorph svým nezaměnitelným chraplákem hravě frázoval a jeho bratr Xy doplnil databanku samplů o orientální motivy. Vím, že pro některé skalní fanoušky byla tahle „černá dupárna“ trochu moc, ale můj vztah se SAMAEL, který začal odvážnými alby „Ceremony of the Opposites“ (1994) a „Passage“, tehdy kulminoval. Švýcaři pak nicméně nabrali kurz, který kopírovala celá řada dobových souputníků. Po období výbojů a prolamování hranic nastal pozvolný ústup k melancholickému oprašování kořenů. Dvacet jedna let po „Passage“ a třináct po „Reign of Light“ (už z těch počtů je mi úzko) tak přistává vesmírná loď „Hegemony“. Popravdě, ani jako posluchač, který poslední desky SAMAEL sledoval spíš zpovzdálí, se nemusím nijak zvlášť adaptovat. Ano, Vorphy a Xy se poslední roky vidí trochu jako metalová odpověď na LAIBACH, což dávají najevo autoritářsky ostrými texty a klipy, ale hudební náplň se stále předvídatelněji hlásí ke zlatému období konce milénia. Xytras tak opět produkuje svoje infernální symfonické stěny, samplované bicí už neuzavírají pakty s dunivými beaty. Hudba SAMAEL se odklonila od studených industriálních ingotů i roztančených danceových dupáren a znovu vzývá už trochu vyčpěle působící dark metalová zaříkávání. Nic proti tomu, jsem asi ten poslední, kdo by protestoval proti zvládnutému návratu ke kořenům nebo hledání tvrdšího výraziva. Problém s „Hegemony“ je podobný jako problém se „Solar Soul“. Sice dokáže důsledně evokovat infernální marše z období „Passage“ a dokonce v některých momentech i dřevní blackové období kapely, nicméně nepřidává nic navíc. Všechno je až příliš povědomé. Kdyby aspoň melodie ... celý text
[Recenze]   [30.11.2017]   [Marigold]   [10 příspěvků]  

THE HORRORS - V

Nedá se říci, že by to THE HORRORS svým starším fanouškům nějak zvlášť usnadňovali. Jestliže se doposud vcelku s úspěchem dalo spoléhat na jejich relativní předvídatelnost, je letos všechno tak trochu jinak. Tedy ne úplně všechno, abych zase hned zkraje příliš nepřeháněl. Považte koneckonců sami! Máme tady totiž již v minulosti nesčetněkrát odvyprávěný příběh o hodných rockových kůzlátkách, jež by měly skončit v žaludku zlého vlka, který velmi ale velmi nerad kytarový zvuk. Jenomže se nakonec ukáže, že ten vlk až tak zlý nebyl a že většina jeho pověsti jsou jen pouhé předsudky. Páté album u většiny interpretů znamená počin vyspělé a plně etablované kapely. Zároveň i pro mnohé z nich přichází v momentě, kdy se rozhodují o svém dalším směřování. Počáteční nadšení fanoušků dávno vyprchalo, některé dříve funkční triky se stávají čím dál omšelejšími, a pokud, stejně tak jako tato britská pětice, už od počátku vsadíte na módní retro zvuk, je cesta sice posetá vavříny, avšak krátká a vedoucí do slepé uličky. Už minulé album „The Lumious“ však naznačilo, že to s proroctvím o krátkodechosti v případě THE HORRORS nesmíme přehánět. Na desce si takříkajíc sedlo všechno, co předtím v detailech ne vždy úplně fungovalo, což ve výsledku nasměřovalo kapelu k ještě vzdušnějším a líbivějším aranžmá, aniž by přitom odhodila své garážové kořeny. Těch se naštěstí nedokázala zbavit ani letošní novinka, ale jejich identifikace především pro právě příchozí bude už poměrně tvrdým oříškem. Tytam jsou ostřejší kytarové riffy, post-punková zasmušilost anebo hlasité ozvěny new wave. Páté album této skupiny z jihu Anglie sice neznamená radikální pálení všech starých mostů, ale jako závěrečné pápá rockové minulosti jej chápat lze. Jakoby i na THE HORROS přišly jejich devadesátky. Jakoby si i oni chtěli nahrát svoji „Screamadelicu“. Rock je pro dědky, je tady jiná doba, pojďme vymetat taneční kluby! Že vám to něco připomíná? Ano, THE HORRORS jsou stále v zásadě retro. Jen se prostě ve své retrospektivě posunuli o pár let dál. Takže tam, kde předtím řezaly kytary, dnes silněji než kdy jindy zní sametový zvuk kláves. Kde se oddávali až brit-popové vzletnosti, dnes dunivé bicí pohání vpřed taneční rytmus. Ten se však nežene kupředu nijak přehnaně. Valivé tempo úvodní skladby „Hologram“, zpestřené zvonivým zvukem syntetizátoru a jemným hlasem Farsise Badwana dává tušit věci od těchto Angličanů dříve jen naznačené. Jestli by se dala cel& ... celý text
[Recenze]   [29.11.2017]   [Dalas]   [Diskuse: zatím žádná]  

HELLOWEEN - Praha, Tipsport arena - 25. listopadu 2017

Ach, ta nostalgie! Všechny nás čas od času zachvátí touha po vzpomínání, dojímání se, slzičkách. Všechno špatné je dávno zapomenuto a my v růžových brýlích teskníme po starých dobrých časech, kdy svět byl lepší, protože nám bylo o pár (desítek) let míň a naše oči ještě neviděly tolik špatností. A určitě není žádným překvapením, že kdo umí vyvolat alespoň záchvěv dávno zapomenutých pocitů z našich srdíček, může nám sáhnout nejen hluboko do duše, ale také do peněženky, a následně nás utáhnout na vařené nudli. V případě HELLOWEEN a jejich „Pupíčci tour 2017“ pak běžné usušené těsto nahradí hláškující dýňová dvojka – Seth s Docem – inu, pokrok nezastavíte ani při fňukání po mládí… Opakovat to, čím si HELLOWEEN prošli za celou dobu svojí existence, by bylo nošením sov do lesa i dříví do Athén. Bez debat ovlivnili nespočet hudebníků i kapel, nikdo však nemůže popřít, že ač stále přicházejí s novými alby, na kterých lze i dnes najít povedené kousky, největší díru do světa způsobila hned úvodní trojice řadových alb společně s EP „Judas“, na nichž zpívali nejprve současný leader GAMMA RAY Kai Hansen a následně tehdy ještě náctiletý mladíček Michael Kiske. A když se pro současné turné oba dva s rodnými dýněmi spojili, nebylo pochyb o tom, že půjde o pěkně výdělečný podnik s vyprodanými zastávkami. Však, kdo z pamětníků by odolal?  A tak i autor těchto řádků oprášil pomyslnou džísku s dýňovým logem a strážcem sedmi klíčů na plachtě vzadu a vyrazil s přáteli zavzpomínat na časy, kdy rychlé ttttttt ještě bořilo zdi Jericha. I u vchodových dveří se zjevně vzpomínalo, protože obrovské fronty na vpuštění do haly evokovaly rovněž doby dávno minulé. Naštěstí každá trampota má svou mez, a tak se nakonec přes řadu zaparkovaných aut povedlo všem zdárně dorazit do útrob stadionu. Těžko říct, zda to bylo právě zmíněnými potížemi u vstupu, ale celá akce (bez jakékoliv předkapely) odstartovala s neněmeckou nedochvilností až třicet minut po avizované dvacáté hodině večerní. To však vzal ďas, mnohem důležitější bylo, že ať už člověk přišel s jakýmkoliv očekáváním, když spadla opona s obřím logem kapely a sedm lidí na jevišti nakoplo úvodní „Halloween“, musela srdce zaplesat snad všem přítomným. Zvuk měl sice k dokonalosti daleko, ale k vyniknutí hlasů všech zúčastněných dostačoval. A tedy, že zpočátku bylo co poslouchat. Nevím, kolik by se v sále našlo pamětníků vystoupení HELLOWEEN ještě s Kiskem u mikrofonu, ale nevěřím, že kdy v minulosti kapela zahrála a zazpí ... celý text
[Koncerty]   [28.11.2017]   [Darkmoor]   [8 příspěvků]  

LÖR - In Forgotten Sleep

S přibývajícím věkem se momenty, kdy vás něco okouzlí, stávají stále vzácnějšími. Obzvlášť v případě věcí, kterým holdujete od jinošských let (žerty o náctiletých dívkách stranou). Moje náklonnost k epickým a folkem vyuzeným metalovým deskám se datuje zhruba od té chvíle, kdy mi kamarád Honza v prváku na střední pustil „Imaginations from the Other Side“. Hýčkám si ji dodnes, byť s lehkým nádechem recese. Dovedu si tak užít hověziny typu GLORYHAMMER bez fatálního úhynu mozkových buněk. Nadproduktivní líheň Euro power metalu nicméně pokládám za řádně zahnívající. Moc klišé, moc patosu, moc draků, málo nápadů. Podstatně zajímavější se v současnosti jeví americká scéna. Vedle lety ověřených pilířů scény nabízí i neotřelá nová jména, která k žánru přistupují bez konzervativních okovů. Umí z něj vytěžit jeho životaschopnou esenci a smíchat jí se svěžím kompozičním přístupem, který se nepodřizuje zkostnatělým normám a poučkám. Nejlepším příkladem byla předloňská deska bostonských bardů WILDERUN, která v epickém konceptu spojila keltský folk, power metal a prvky extrémních žánrů. Filadelfští debutanti LÖR svoje krajany v mnohém připomínají; překvapivou uvolněností, suverénním citem pro zapojení kelťárnou prodchnutých melodií do chytře strukturovaných metalových skladeb. V mnohém je ale překonávají. Zatímco deska „Sleep at the End of the World“ do značné míry stála na rozvíjení několika centrálních motivů, „In Forgotten Sleep“ připomíná erupci motivů. Ne nadarmo se zahraniční recenzenti pozastavují nad tím, že třeba progresivní šleha „Eidolon“ obsahuje víc nápadů, než kolik se jiné kapele podaří vyplodit na celé desce. Není to přehánění. LÖR chrlí invenci ze všech hlavní s mladistvým elánem, který překryje i drobné neduhy. Nevynalézají kolo, ale umí ho roztočit naprosto dechberoucím způsobem. V centru téhle nespoutané bouře stojí kytarista Peter Hraur. Tenhle milovník poctivých heavy metalových laufů dovede svoje prsty rozkmitat po hmatníku způsobem, který z jednoduchých melodických motivů kouzlí podmanivé ornamenty. Jeho sóla jsou jednoduše požitkem. Hravé trilky, krkolomné jízdy, epické melodické vyhrávky, které napovídají, že Peter zjevně fandí progovým kytarovým hrdinům. Díky jeho silové, hutné hře je projev LÖR stejnou měrou tradicionalistický – těžko se z hlavy dostává paralela s hutností raných BLIND GUARDIA ... celý text
[Recenze]   [28.11.2017]   [Marigold]   [Diskuse: zatím žádná]  

ASMODEUS - Oko Horovo

Jsou kapely, jejichž každý krok je předem propočítán na několik let dopředu. Při přípravě materiálu neriskují nedodělky nebo záplatování na poslední chvíli, do studia nastupují vždy s jasnou představou, vyzkoušenou na přípravných demosnímcích, skvěle připravené a „nadrcené“. Ani stanovený časový harmonogram studiových prací jim nečiní potíže dodržet a je pak jen samozřejmostí, že všichni tihle vzorňáci vydávají svá alba v termínech, které fanouškům závazně slíbili.A přesně za takovou skupinu jsem odjakživa považoval i klatovský ASMODEUS, jemuž všechny tyhle mirkodušínovské vlastnosti již bezmála třicet let vštěpuje principál souboru, zpěvák, kytarista a ústřední skladatel Miloš Bešta. Poslední informace z tábora kapely hovořily něco o dalším koncepčním albu v budoucnu, či snad rockové opeře chystané v dlouhodobém horizontu, přišel ale první duben 2017 a nečekaný aprílový žert přerostl v regulérní osmé řadové album. Neohlášené, nevybroušené ohráváním, syrové. Zkrátka pokus o trochu jiný přístup, který se vždycky cení, ale nemusí dopadnout k všeobecné spokojenosti.Co se asi tak může stát, když kapela o nové desce prohlásí, že celé fázi skládání, přípravy i nahrávání materiálu věnovala pouhopouhé čtyři měsíce, a to ještě samozřejmě ne celé v kuse? V takovém případě mohou být výsledkem v podstatě jen dvě možnosti, buď se dílo povede a zúčastnění sklidí ovace za rekordní čas realizace, nebo naopak spláčí nad výdělkem a krátká příprava jim bude omlácena o hlavu. V případě tradičně puntičkářského ASMODEA pochopitelně druhá varianta nepřicházela do úvahy, co se nahrávací fáze týče, určitě se ale nabízela otázka, jak moc kvalitní nápady se v hlavě mistra Bešty vylíhnou v takhle šibeničním termínu.Abych tedy dál nechodil kolem horké kaše, musím přiznat, že první poslech „Oka Horova“ ve mně žádnou vekou euforii nevyvolal, spíše takové oblačno, místy polojasno. Od úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ s netradičně použitými klávesami sice byla cítit snaha o pestrost a dosud neslyšené polohy, jenže příklon k větší přímočarosti, společně s pocitem střídmějšího kytarového zdobení, mi zakryl „očka Horova“ poloprůhlednou lepící páskou. Naštěstí jen pro úvodní seznámení.Ono totiž vůbec není běžné, aby nahrávka, která je přehledná, a nemůže tak překvapovat nově objevovanými vrstvami, neztrácela každým dalším poslechem na aktraktivitě či snad dokonce kvalitativně narůstala. Jenže, světe div se, přesně tohle se u ASMODEA stalo. Nebudu zapírat, že oblibuji především ty méně očekávané skladby, než „běžné“ asmothrashové kvapíky typu titulního „Oka Horova“ či „Prokletí Sodomy“. Mezi moje oblíbené koně se tudíž řadí již zmiňovaný netradiční úvod, vícevrstevný „Fenix Schizofrenix“, sekaná „Kniha mrtvých“, kterou zničehonic rozštípne motiv jak od SYSTEM OF A DOWN, „666 očí Satanových“ s povedenými hlasy přes sebe, na pěkném refrénu postavený „Midas“, barevněji vystavěná sypačka „V ruinách města Ur“ nebo hustohusté „Černé vody Ninive“. V první řadě však stojí gotikou načichlý „Parazit“, jehož klip se sice skutečně nepovedl, nic to ovšem nemění na skutečnosti, že jde o hit jako prase.Tentokrát se musím ještě speciálně zastavit u některých Beštových vokálních linek, protože ten ze svého hrdla vydoloval „V ruinách města Ur“, „Černých vodách Ninive“ a některých dalších kouscích tak roztomilá hlasová zabarvení (a to prosím neberte nikterak pejorativně), že se autor těchto řádků několikrát přistihl, že si nahrávku pouští znovu jen kvůli tomu, aby je zase slyšel.Nakonec je tedy dobře, že recenze aktuální desky ASMODEA vznikla až s takovým odstupem od jejího vydání. Postupem doby a opakovanými poslechy lze totiž jednoznačně dojít k závěru, že ani v krátkém časovém úseku kapela nešlápla vedle a za vydatné pomoci svébyt ... celý text
[Recenze]   [27.11.2017]   [Darkmoor]   [2 příspěvků]  

Stránka: 2/759 Předchozí stránka
 /759
Následující stránkaPočet záznamů: 7582
Rychlá navigace:


Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page