Marigold: no právě. - Vlastně si vzpomínám na to úplně první album, jak se to... jo! Battalions Of Fear. Kolik nám tenkrát bylo? 17? 18? A venku vládl komunismus a vlastně každé metalové album bylo jako zjevení. Tohle nikdo nepochopí, kdo tu dobu nezažil. A Follow The Blind, pekelný uragán hned potom, a Tales..., kde kapela definitivně rozvinula svoji epiku. Ona hodnota je i v tom, že do vlaku nenastoupíte za jízdy v prostřední stanici. Pokud máte to štěstí a jedete od počátku, album za albem, sledujete logiku a přemýšlíte, jak se zrovna tohle povedlo a zda zrovna tamto není drobné zaváhání, vybudujete si k tomu vztah a vnímáte to jinak, než jenom jako skupinu tónů.
Až po Imaginaci to všechno bylo živé a pekelně krásné. A pohádkově krásná je Nightfall (i když tady mam trochu problém, protože tohle album podezírám, že je výhybkou k současné cestě).
Bohužel od té doby každé další album jenom přesvědčuje, že Bardům vyschla studna inspirací, což vyřešili tím, že své produkty začali leštit.
V tomhle směru současná deska není horší ani lepší než ta předchozí, a nebo třeba je trochu horší a nebo trochu lepší, na tom vůbec nezáleží. Je to definitivní potvrzení faktu, když už nemáme v baráku sedačku, stolek ani židli, pořád lze lakovat fasádu. Proto to boduju hůř, než tu minulou, i když v principu to vyjde nastejno.