To teď neber, že za každou cenu rejpu. Vůbec ne, a ani nepolemizuju, recenzi beru tak, jak je, žádnej problém s tim nemam.
Jenom teda já prostě nevim, čemu dát desítku. Podle mě se desítka nedává.
A pokud už, tak něčemu, co krom hodně vysokýho standardu věci nějak převrátilo, vytvořilo novej (přinejmenším sub)žánr, přišlo s nějakym zlomem, kterej bude následovanej a trvalej. Mi přijde, že dneska to není možný (třeba je, nevim). Desítku si zasloužej Zdi Jericha, i když se můžu točit na zvukovym kabátě a tomdenctom a támhletom, vtip je v tom, že je absurdní ohlížet se zpátky ve snaze vyloupat nedostatky, protože a) je to skvosté, ale také b) o to přeci nejde, taková snaha se míjí s pointou.
Nový MH pro žánr neznamenají tolik.
Nebo, když už, tak desítku přišiju něčemu, co krom vysokýho standardu je tak nějak pro člověka hluboký a trvalý a otevře mu to pohled na krajinu, o níž netušil, že může bejt. Z takovýho ryze subjektivního hlediska je to krom výše zmíněných Zdí v mých očích Don’t Break The Oath, a snad pár dalších, víceméně podobně datovaných, a snad pár experimentálních alb taky staršího data. A zas mi docela přijde, že ve svých 42 letech nejsem s to podobnej stav mysli zopakovat.
Ale znovu: jestli to cítíš na desítku, tak tam má bejt, proč ne, na todle se dá koukat různě.