Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak copak tu dneska máme. Stísněné prostory mezinárodní stanice, zajímavé vzorky z Marsu a šestičlennou posádku poměrně drahých herců. Párty může začít. Nejdříve se trochu seznámíme s protagonisty, ale ne moc, protože stejně tušíme, že se tu bude dost umírat. V tomto ohledu kvituji s povděkem úvodní dlouhé záběry bez střihu na poletující vědce a krásy vesmíru. Gravitaci to připomíná nejen stanicí, ale i hypnotickým záběrem bez střihu, kdy kamera proplouvá stanicí a vy sbíráte první kousky informací o prostředí a postavách, co v něm plují. Jakmile se po úvodním napětí podaří zachytit sondu z Marsu a my zjistíme, že držíme v ruce opravdu první mimozemskou buňku, začne to být zajímavější. Netrvá dlouho a po tom, co do buňky strkáme a pícháme… probudí se k životu. A máme tu emzáka, kterého si pojmenujeme Calvin.
Poslední sci-fi, na kterém jsem byl v kině, byl Příchozí, kde to bylo hodně o komunikaci, což pro Život neplatí v žádném případě. Calvin se s námi nechce moc bavit. Chce růst a k tomu potřebuje krmi. Možná je trochu nakrklý, protože jsme do něj pouštěli elektriku. Takže uniká a zabíjí.
Výtvarně má film skvělá místa, koketující s už zmíněnou Gravitací, nádherné pohledy do vesmíru i vlastnosti, které zklamou. Mnohem klaustrofobnější pocit jsem měl při již legendárním Vetřelci, i když se odehrával na lodi nesrovnatelně větší. Zde by se přímo nabízelo hrát si i se stísněností prostoru, protože stanice velikostí a vybavením má téměř dnešní parametry, ale nějak se to nedaří.
Občas jsem měl pocit, že kdyby postavy vůbec nemluvily, tak by možná udělaly lépe. Druhá polovina filmu se zvrhává v trochu béčkovou vyvražďovačku, kde z jedné buňky je silný, chytrý a žravý organismus velký asi metr, jenž se nám někde pořád schovává. Podobnost s Vetřelcem čistě náhodná. Jednotlivé figury tu ale mezi kvalitní akcí zkouší ve chvílích zoufalství hlouběji filosofovat a zamýšlet se nad životem, což bylo skoro k nepřežití. Jakoby se film najednou přepnul do zcela jiného žánru, který vás v tu chvíli ale vůbec nezajímá. K nepřežití je občas i chování hlavních protagonistů. Od vědců na vesmírné stanici bych očekával trochu inteligentnější reakce, než tu je k vidění.
A výsledek. Je fajn. Film je celkem krátký a až na pár pasáží, kde si vědci nudně povídají o životě a smrti, to celkem jede. To, že scénář dělali lidi, co mají za sebou Deadpoola, je znát hlavně na úplném konci, a to člověka potěší. Nic více, nic méně. Život měl ale našlápnuto na víc, než na variaci již viděného.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.