MASTERPLAN - Aeronautics
Nevím, jestli jsou MASTERPLAN opravdu takovou superskupinou, o jaké se píše, netroufám si odhadnout, zda skutečně byl jejich eponymní debut z předloňského roku tak převratný...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se po veleúspěšném albu „Consuming Impulse“ (1989) z řad holandských PESTILENCE odporoučel její v té době nejhlavnější poznávací znak – baskytarista a jedinečný „chroptič“ Martin van Drunen (a založil si vlastní...
Ať už bylo za odchodem Roba Halforda ze slovutných JUDAS PRIEST po vydání veleúspěšného alba „Painkiller“ (1990) cokoliv, jedno tomuhle lišákovi v koženém člověk upřít nemůže.
Tak už je to tu zase. Všichni věrní nemeškejte, sedlejte své pekelné oře, upínejte si zbroj a ostřete meče. Světlo apokalypsy znovu vzplanulo a nastal nejvyšší čas na další zběsilou jízdu pohanským hájemstvím světa zvaného heavy metal.
Nejjednodušším řešením, kterak za účelem výměny dotazů a odpovědí zdolat zeměpisné vzdálenosti, jsou bezpochyby neviditelné internetové linky. A i když samozřejmě v žádném případě nemohou nahradit bezprostřední výměnu názorů...
Vydat „Skeletons In The Closet“ určitě nebyl špatný nápad. V běžné praxi oficiálních živých nahrávek, které jsou v drtivé většině přehlídkou toho, co ta která vydávající kapela považuje za nejdůležitější okamžiky své tvorby...
V životě každého hudebního tělesa, tedy pokud netrpí takzvaným jepičím syndromem, dříve nebo později nastane chvíle, kdy se tak trochu bilancuje a vydává výběrové album s obligátně známým podtitulkem „Best Of“.
Málem neuvěřitelně dlouhé čtyři roky uplynuly od okamžiku, kdy se moravská veličina SALAMANDRA připomněla dlouhohrajícím albovým zápisem „Skarremar“ a zároveň se tak definitivně a nesmazatelně vryla do paměti všem tuzemským (a vlastně nejen jim) vyznavačům rychlého kovu.
Pátý ročník festivalu „Fit Of Rage“, pravidelně konaného v nejzápadnějším koutu naší domoviny, s sebou kromě obvykle bohaté porce té nejextrémnější muziky jakou si lze jen představit...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.