BLACK SABBATH - Mob Rules

BLACK SABBATH - Mob Rules

BLACK SABBATH - Mob Rules

BLACK SABBATH - Mob Rules

Husarský kousek, který se povedl britským BLACK SABBATH na počátku osmdesátých let předešlého století, je prostě hodný zapsání do historické kroniky rockové hudby. Ačkoliv to může být zapřísáhlým fanouškům Ozzyho éry (ovšem i já tvrdím, že nejlepší deskou téhle kapely je „Sabbath Bloody Sabbath“) jakkoliv proti srsti, patří obě alba z období, kdy v řadách černého kvarteta stanul poprvé za mikrofonem malý Elf, k těm nejoslavovanějším. Legendární kapela, kterou krátce před tím opustil její původní a stále méně zvladatelný frontman Ozzy Osbourne, se po deseti letech existence a osmi studiových albech, z nichž to poslední - „Never Say Die“ (1978) - nestálo opravdu za nic, rozhlížela kudy a kam dál. Na uvolněné místo byl po pečlivých výběrových řízeních nakonec dosazen malý muž s velkým hlasem - rodilý Američan Ronnie James Dio, který si v uplynulých pěti letech získal obrovský respekt hard rockové veřejnosti, a to zejména díky působení v RAINBOW neboli úspěšné kapele ex-kytaristy DEEP PURPLE Ritchieho Blackmorea.

BLACK SABBATH 1981

Tony Iommi přes všechny škarohlídské poznámky a předběžné tragické scénáře trval na svém a sázka na zcela odlišný typ zpěváka mu vyšla dokonale. Sytý a mohutný Diův hlas nakopl „nové Sabaty“ do zcela odlišných stylových oblastí, nehledě na to, že přesně pasoval do fantaskně komiksového vidění tehdy hustě bující heavy metalové scény. Hned Diův debut u BLACK SABBATH „Heaven And Hell“ se stal trhákem a dodnes je veleben jako jedno ze základních metalových alb celé historie tohoto dnes již mnohem více rozvětveného žánru. Nástupce „Mob Rules“, na kterém vystřídal Billa Warda za bicí soupravou hromotlucký Vinnie Appice, však za svým předchůdcem v ničem nezaostával, naopak Iommi na něm dotáhl svou mysteriózní vizi velkolepého světa k absolutní dokonalosti a následná turné žala obrovské úspěchy po obou stranách Atlantiku. Nebýt Diovy rostoucí ctižádosti (ostatně Tony Iommi se o něm později vyjadřoval jako o „tom malém Hitlerovi“) a touhy po větším vlivu, zřejmě bychom se dočkali stejně kvalitních následovníků. Jenže vše dopadlo jinak a po již zmíněných turné letěl Ronnie James Dio na dlažbu. Jeho vzápětí sestavený band DIO se stal paradoxně jednou z vůbec nejúspěšnějších metalových kapel osmdesátých let a hlavně první tři alba „Holy Diver“ (1983), „The Last In Line“ (1984) a „Sacred Heart“ (1985) jsou dodnes oslavována jako fantastickou literaturou a „Sword And Sorcery“ ovlivněná hard´n´heavy klasika. Ale zpět k „Mob Rules“.

I po dlouhých osmadvaceti letech od vzniku této nahrávky musím říct, že album je majestátním v každém svém detailu. Počínaje fantastickým a velmi zneklidňujícím obalem, kde na nás hledí jakési zahalené bytosti, stojící poblíž hradeb středověké tvrze v nevábném trhovnickém prostředí plném odpadu, zvířecí krve a splašků, a konče jeho skladbovou náplní, která nás bere na temnou pouť jak po bájemi a mýty opředených příbězích („Falling Off The Edge Of The World“), tak po okultních tématech („Voodoo“), tak i historicky doložených událostech („The Sign Of The Southern Cross“). Můžeme tedy přejít k letmému zopakování stěžejních bodů.

BLACK SABBATH - Mob Rules

Hned úvodní svižná vypalovačka „Turn Up The Night“ si nic nezadá s „Neon Knights“, otevírající jízdou z předchůdce, což byl špičkový a rychlý heavy metal, tolik inspirativní pro tehdejší mladé (zejména britské) soubory. V jedné z nejlepších písní alba „Voodoo“ se dočkáme jak svěžího Diova projevu, tak zajímavě vystavěné melodie, ale zejména košatých kytarových sól a vyhrávek. Aristokraticky čirý kytarový zvuk se ostatně stal v osmdesátých letech pro Iommiho hru velmi typickým. Ponurý pochod „The Sign Of The Southern Cross“ je zřejmě nejlepší ukázkou tehdejší tvorby BLACK SABBATH. Pomalu se rozjíždějící epická suita, do které nás Dio uvede svým výše položeným hlasem, začíná jako requiem za padlé v průběhu Americké občanské války a postupně se přesune do pochodového tempa. To se totiž zbytky jižanské armády vracejí nehostinnou krajinou, ošlehanou mrazem a silným větrem, zpátky domů. Skladba znamenitě graduje ve svém dramatickém refrénu. Strašidelný předěl „E5150“, se kterým BLACK SABBATH později zahajovali všechny své koncerty, mi vždy připomínal jakýsi soundtrack k nočnímu přistání nějakého mimozemského korábu. Když jsem se na internetu prohrabával informacemi, zjistil jsem, že kódem 5150 se v Kalifornii označují osoby nedobrovolně zadržované na psychiatrii. A musím říct, že to výborně sedí, protože „E5150“ je opravdu děsivým minipříběhem, při kterém by mohli slabší jedinci lehce zešílet. Jinak pro mne jasně jedno z nejlepších inter, jaké jsem kdy slyšel. Titulní song „The Mob Rules“ je mohutnou metalovou hymnou, která je nevyčerpatelným zdrojem energie pro celou následující metalovou generaci. Naopak „Country Girl“ je spíše odlehčenější záležitostí se silně melodickými motivy, překrásnou akustickou střední fází a výrazným Iommiho riffem, který drží kostru. Když tak poslouchám teskný žalm „Over And Over“ nebo epickou „Falling Off The Edge Of The World“, kterou v úvodu rozezní komorní smyčce, aby Ronnie James Dio svým hlasem následně rozplakal i toho nejotrlejšího tvrďáka, je mi jasné, kdo kdy stvořil ty nejlepší doom metalové plačky. Co ovšem následuje, když se právě druhá zmiňovaná skladba zlomí ve strhující riffovou bouři, nemá zkrátka a dobře konkurenci. Dvojice Iommi/Butler pálí ze svých sekyr hutné salvy, Diův hlas je k nezastavení a tak s ním malý derviš šlehá vzduchem jako šílený rarach poskakující na hradebním ochozu jakéhosi gotického sídla, aby se tímto způsobem doslova vysmál zapadajícímu slunci. Genialita alba je prostě až děsivá - v první polovině osmdesátých let vyšlo jen pár srovnatelně dobrých metalových nahrávek.

 32

Stray

Verdikt

Klasika, jejíž dopad na všechny následující metalové generace je obrovský. BLACK SABBATH v jedné ze svých nejlepších hodinek.

Hodnocení

Autor
-
Redakce
-
Čtenáři
8,8 / 10

Další informace

Stopáž: 40:33

Produkce: Martin Birch

www.black-sabbath.com

Sestava

Skladby

  1. Turn Up The Night
  2. Voodoo
  3. The Sign Of The Southern Cross
  4. E5150
  5. The Mob Rules
  6. Country Girl
  7. Slipping Away
  8. Falling Off The Edge Of The World
  9. Over And Over

Diskografie

13 (2013)
Live At Hammersmith Odeon (2007)
The Dio Years (Best Of) (2007)
Greatest Hits (1970-1978) (2006)
The Best Of (2005)
Black Box: The Complete Original (1970-1978) (2004)
Megalomania Architect (2004)
Symptom Of The Universe (Best Of) (2002)
Past Lives (Live) (2002)
Reunion (Live) (1998)
The Sabbath Stones (Best Of) (1996)
Forbidden (1995)
Cross Purposes Live (1995)
Cross Purposes (1994)
Dehumanizer (1992)
Tyr (1990)
Headless Cross (1989)
The Eternal Idol (1987)
Seventh Star (1986)
Born Again (1983)
Live Evil (1982)
Mob Rules (1981)
Heaven & Hell (1980)
Never Say Die! (1978)
Technical Ecstasy (1976)
We Sold Our Soul for Rock & Roll (Best Of) (1975)
Sabotage (1975)
Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Volume 4 (1972)
Master of Reality (1971)
Paranoid (1970)
Black Sabbath (1970)

Jiné pohledy

Již ne tak silné album jako bylo Heaven And Hell, nicméně pořád se jedná o skvělou sadu temných hardrockových písní. Kapela vsadila na osvědčený mustr předchozího alba a tak (na mě osobně) působí Mob Rules jako takové H&H II. Nelze si nevšimnout určité paralely jak scénáře desky (umístěním skladeb), tak samotné podoby určitých písní (SOTSK - Children Of The Sea, Over And Over - Lonely Is The Word, Slipping Away - Walk Away). Druhé album s Diem již nepůsobí tak svěže a mírně zaostává kvalitou, ale i zde se nalézají songy, pro které nic jiného než známku 10/10 nelze přidělit („Falling On The Edge Of The World" a titulní píseň). Proto v rámci celé tvorby BS hodnotím jako silně nadprůměrné album. ... [18. srpna 2010]