Dr(n)azí bratři a (s)lepé děvy, kdo věrným jest, pln bázně či s netrpělivostí pěchovanou po okraj, žíznící po hudební maně božské, by svým ušiskům nenechavým dobře posloužil, chvilka ta nejslavnější právě kotví v přístavu chrabrých srdcí všech bojovníků světa. Schovejte si slepice a dcery, „jediní králové pravého metalu - sdružení pro zvýšení celosvětové porodnosti, s. r. o.“ jsou zpět a žádné pozérské skety zde trpěti nehodlají. Meče taseny opět sviští vzduchem, křivka jejich lačně po krvi prahne a jestli na stařečky nebudete hodní (možná dorazí i barbar Cohen?), čeká vás osud nebohého šéfa z Metal Blade Briana Slagela. „Die, Die, Die, Into the House of Death“! Bojim, bojim…
Po sérii koncertních reportů se tedy konečně scházíme nad důkladným rozborem novinkového disku. Ale jako při všech pitvách, nebude to příliš radostná práce. MANOWAR sami sebe v průběhu času totiž povýšili nad všechno ostatní. Mezi každou následující deskou je minimálně čtyřletý odstup a čím více času skupina na přípravu má, tím méně toho nakonec výsledný produkt přinese. Aby se kasička nepřestala plnit a „true heavy metalová“ břicha měla za co vypouštět tuk v posilovně, vymyslel někdo chytrý jednoduchý recept - každý rok živák! Když ne na CD, tak alespoň veselé DVD, koza (čti fanoušek) se nažere, ortodoxní budou chrochtat blahem nad DeMaiovým (Adamsovým, Loganovým, Columbusovým - doplň dle libosti) uměním a peníze pod koly Harley Davidsonů alespoň nezasmrádnou. Jak prosté, jak účinné!
Celou nahrávku avizoval singl "Warriors Of The World United", doprovázen stejnojmenným klipem. S odstupem času nutno přiznat, že ač je toto video opravdu úsměvné a plné metalových póz, samotnou skladbou se skupině podařil zásek do živého. Byť instrumentálně prostá, disponuje správně nakažlivou melodií v refrénu a není těžké si ji představit jako koncertní tutovku. Bohužel, je pohříchu také jediná. Možná ještě úvodní "Call To Arms", i když atmosférou a aranží na dálku smrdí po hitech z "Hail To England" nebo "Sign Of The Hammer", ale tím to skutečně hasne. "The Fight For Freedom" je unylá polobalada s bezkrevnou melodií, "Nessum Dorma" předělaná árie od Pucciniho - opravdu příšerný pokus, který nezachrání ani závěrečný Adamsův jekot - následná "Valhalla" pouze kratičké intro. Další balada o "Mečích ve větru" je věnována severským národům a melodie připomíná dávné hymny souboru, byť ty byly mnohem povedenější. Když se v druhé předělávce "An American Trilogy", objevilo „Glory, Glory, Halelujah“ v budovatelském tempu, nevěřil jsem vlastním uším. Snad jedině přidat, že „černý muž pod bičem otrokáře žil“, pak uhasit pionýrský táborák a Večerka. Věnováno Elvisovým fanouškům z Německa? No, proboha živého! Dále tam máme něco pro zakladatele heavy metalu Richarda Wagnera. Orchestr ladí, smyčce (zřejmě z kláves) předou, spíše však další intro nebo intermezzo, chcete-li. Singlovku jsme už probrali, takže zbývají pouze tři poslední kompozice, všechno svižné kusy, zjednodušené na kost, s motivy značně vykradenými z minulosti. Vezmeme-li celé snažení jako komplet, opravdu nechápu, kdo se podepsal pod dramaturgii. Díky řazení skladeb od pomalých po rychlé (nic mezi tím) úplně ztrácí na dynamice, překvapení, začátek působí ospale, rychlý konec vyšumí. Vlastně celá nahrávka je takový značně prošlý šumák - bublinek spousta, chuť žádná.
Naprosto si uvědomuji, že skalní budou mít na věc přesně opačný názor. Jenomže přijít po pětileté odmlce s něčím tak plytkým, jako jsou "(všichni) Bojovníci světa (spojte se)", hraničí až s výsměchem fanouškům. Dva povedené refrény na padesát minut, zmiňovaný časový odstup od poslední regulérní fošny a v neposlední řadě naprosto zcestné řazení písniček - opravdu vám to stačí? Mně tedy ne!
