Pravda, J. Rose, si pochvalu, opět čili opakovaně zaslouží. Nikdy jsem o tomto filmu nepřemýšlel až v tak širokých sociálních souvislostech, které jsou v článku rozvedeny. Vždy jsem ho bral jako sondu do vnitra lidské posedlosti, pokrytectví, slizo-hnusu, a vnitřní prázdnoty s občasnými (mírnými) záblesky jakési, asi falešné, naděje. Úžasná vizuální depka a, pro mně, asi nejlepší role DDL. A Paul Dano třešnička na dortu.