Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Horror Pain Gore Death Productions
Vydáno: Pátek, 17. listopadu 2023
Délka: 79:44
1. Zombie Dust, 2. The Raft, 3. The Man Who Knocks, 4. Ant In The Afterbirth, 5. Say You Love Satan, 6. Moe Syzslak, 7. Mogwai Highrise Massacre, 8. The Ballad Of The Melting Hobos, 9. The Ones That Walk Away, 10. Beast From The East, 11. Beheaded By Berryman, 12. Are You In The House Alone?, 13. A Graveyard Without Corpses, 14. Teddy Tells Me To Kill, 15. Tethered To Extinction, 16. The Shunting, 17. They Ooze, 18. Head Not Found, 19. What Lies Beneath The Gate, 20. Butcher, 21. Slaughtered In Their Sleeping Bags, 22. No Time To Scream, 23. Be Still (And Know That You're Dead), 24. You're No Saint, 25. Zombie Dust (Live), 26. The Ones That Walk Away (Live), 27. Butcher (Live)
1. Zombie Dust
2. The Raft
3. The Man Who Knocks
4. Ant In The Afterbirth
5. Say You Love Satan
6. Moe Syzslak
7. Mogwai Highrise Massacre
8. The Ballad Of The Melting Hobos
9. The Ones That Walk Away
10. Beast From The East
11. Beheaded By Berryman
12. Are You In The House Alone?
13. A Graveyard Without Corpses
14. Teddy Tells Me To Kill
15. Tethered To Extinction
16. The Shunting
17. They Ooze
18. Head Not Found
19. What Lies Beneath The Gate
20. Butcher
21. Slaughtered In Their Sleeping Bags
22. No Time To Scream
23. Be Still (And Know That You're Dead)
24. You're No Saint
25. Zombie Dust (Live)
26. The Ones That Walk Away (Live)
27. Butcher (Live)
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
