Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Napalm Records Handels GmbH
Vydáno: Pátek, 23. února 2024
Délka: 34:20
1. No Pain No Gain (feat. Craig Golias, Angel Vivaldi), 2. Conquer (feat. HELLBORN, Clayton King), 3. Hey Bro Can You Spot Me? (feat. Craig Golias, Alarcon), 4. Judgment Day (feat. Ov Sulfur), 5. Everybody Pities The Weak (feat. HELLBORN), 6. Don't Be Lazy (feat. Craig Golias), 7. Get Down (feat. Craig Golias), 8. Destroy The Machines (feat. Dany Lambesis), 9. MeatGrinder (feat. HELLBORN), 10. I Never Quit (feat.Kill ROB Bailey, Craig Golias, Bleeding Through)
1. No Pain No Gain (feat. Craig Golias, Angel Vivaldi)
2. Conquer (feat. HELLBORN, Clayton King)
3. Hey Bro Can You Spot Me? (feat. Craig Golias, Alarcon)
4. Judgment Day (feat. Ov Sulfur)
5. Everybody Pities The Weak (feat. HELLBORN)
6. Don't Be Lazy (feat. Craig Golias)
7. Get Down (feat. Craig Golias)
8. Destroy The Machines (feat. Dany Lambesis)
9. MeatGrinder (feat. HELLBORN)
10. I Never Quit (feat.Kill ROB Bailey, Craig Golias, Bleeding Through)
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
