Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Pelagic Records
Vydáno: Pátek, 1. března 2024
Délka: 52:19
1. Go Now (Don't Look Back), 2. It's Easy, 3. Fathers and Sons, 4. O-R-I-O-N (feat. YEYEY), 5. Nautica
1. Go Now (Don't Look Back)
2. It's Easy
3. Fathers and Sons
4. O-R-I-O-N (feat. YEYEY)
5. Nautica
6. Have You Gone to the Moon Yet?, 7. Belfast (feat. Sofia Insua), 8. Yesterday's Sorrow, 9. Heart of Night
6. Have You Gone to the Moon Yet?
7. Belfast (feat. Sofia Insua)
8. Yesterday's Sorrow
9. Heart of Night
10. The Art of Dying, 11. Anaconda, 12. Gasp, 13. Blood Song (feat. Andreas Schütz)
10. The Art of Dying
11. Anaconda
12. Gasp
13. Blood Song (feat. Andreas Schütz)
14. My Home Is a Vessel Floating Through An Abstract Space Towards Ports Unknown, 15. Blue Ride / Hell's Rain, 16. Melodie, 17. Who You Were Before
14. My Home Is a Vessel Floating Through An Abstract Space Towards Ports Unknown
15. Blue Ride / Hell's Rain
16. Melodie
17. Who You Were Before
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
