Marigold
8,5 / 10
Žádné album jsem letos neslyšel tolikrát, žádné album ve mně nebudí takový pocit jistoty a bezpečí jako sólovka Bruce Dickinsona. Všechno, co se tu děje, je léty prověřené, což myslím jen a jen pozitivně. Srdce tluče v rytmu heavy metalu, ale atmosféra a delivery pana kapelníka je tak sebejistá a ambivalentní, že se do mě jeho nové skladby zakously úplně jinak než většina žánrové konkurence. Je v nich zvláštní přemýšlivost, tíživá melancholie i hravost. Bruce navíc zpívá s lehkostí a emocionální bohatostí, jakou můžeme očekávat jen od nejlepšího metalového hlasu posledních dekád. Tahle deska se krásně vůní ve středních tempech, pompou spíš odměňuje, než okatě svádí a celkově vytváří nádherný kabinet kuriozit, ve kterém se cítím jako doma.