OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Century Media
Vydáno: Pátek, 16. srpna 2024
Délka: 50:27
Nová sestava DARK TRANQUILLITY se nám poměrně slušně vybarvila a dokázala, že s ní ještě musíme nějaký ten pátek počítat. „Endtime Signals“ je určitě lepší než minimálně dva až tři jeho předchůdci. Být album kratší o poslední tři skladby, byl bych v bodování ještě štědřejší. Dobrá práce. ... ČÍST CELOU RECENZI
Nezastírám, že v tvorbě DARK TRANQUILLITY dávám přednost „Projectorovské“ větvi jejich tvorby. Proto jsem byl i nadšen z desky „Atoma“ a mile potěšen následnou „Moment“. A mé potěšení pokračuje. Na novince není žádná bomba typu „The Treason Wall“ nebo „Misery's Crown“. A samozřejmě ta skutečnost, že z původní sestavy už zůstal pouze Mikael Stanne, se musí někde projevit. Na druhou stranu, klávesák Martin Brändström, který své působení v kapele datuje právě od alba „Projector“, je stále přítomen. Johan Reinholdz hraje s kapelou od roku 2017 a za tu dobu jejím charakteristický pachem už také načichnul. Nepachtit se ve změnách v sestavě, asi bych ty dramatické změny za posledních deset let ani nevnímal. Duo Brändström/Reinholdz bylo autorsky podepsané pod polovinou minulého alba (zbytek byl Jivarpův), nyní je již pod všemi skladbami. Zřejmě i díky tomu je aktuální album ucelenější a kompaktnější než předchozí. Za mě je „Endtime Signals“ důstojným stárnutím této švédské legendy. Nemá v sobě agresi a drive raných počinů, zato je celé prodchnuté krásně snovou, ponurou atmosférou. Mikael Stanne opět ukazuje, že je jedním z nejlepších zpěváků severské metalové scény. Hudba je postavená na méně ostrých kytarách, ale o to víc prostoru pro sebe si uzurpoval Brändström pro své elektronické pasáže. I kdyby to jméno „Endtime Signals“ v sobě mělo nakonec něco symbolického, jako zakončení úctyhodné třicetileté kariéry o třinácti skvělých deskách rozhodně není ostudné.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.