Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: No Time Records
Vydáno: Pátek, 14. června 2024
Délka: 19:43
1. Goose Step to Your Grave, 2. Killing a Guy, 3. Blown to Smithereens, 4. Savior Complex, 5. Smell Harassment, 6. Tall Tales, 7. Dog Poison, 8. Sangre en la Selva, 9. Basilica Bomb, 10. Suicidal Counteroffensive, 11. Shock Doctrine, 12. Prescription Cartel, 13. Part Deux, 14. Welcome to the Force, 15. State-Sponsored, 16. Socialite Cesspool, 17. Death Toll, 18. Pistachios, 19. Post-Ritual Penitence, 20. Brazen Sow
1. Goose Step to Your Grave
2. Killing a Guy
3. Blown to Smithereens
4. Savior Complex
5. Smell Harassment
6. Tall Tales
7. Dog Poison
8. Sangre en la Selva
9. Basilica Bomb
10. Suicidal Counteroffensive
11. Shock Doctrine
12. Prescription Cartel
13. Part Deux
14. Welcome to the Force
15. State-Sponsored
16. Socialite Cesspool
17. Death Toll
18. Pistachios
19. Post-Ritual Penitence
20. Brazen Sow
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
