INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Kscope
Vydáno: Pátek, 15. září 2023
Délka: 60:46
Páté album TESSERACT přináší poměrně konvenční hudební náplň, avšak na druhou stranu náplň velice šťavnatou a přitažlivou. ... ČÍST CELOU RECENZI
S povděkem kvituji, že po vydařeně mnohotvárné "Sonder" se TESSERACT nepustili do ještě větších experimentů. Na "War Of Being" jako by se naopak soustředili více na vlastní hudbu, myšleno skladby a jejich funkčnost a emotivnost. Takže chvílemi se může zdát, že je to návrat až kamsi k náladám alba "Altered State" a progresivitě "Polaris", současně ale v mnohem vyzrálejší a dospělejší podobě. A mě se to tak až překvapivě líbí. Skladby jsou totiž místy příjemně chytlavé a rytmickou složitost i djentové experimenty skupina uhladila do jakési přívětivé kuličky, která se kutálí, poskakuje a odvaluje v hezkých ladných pohybech, žádné hrany, tak by se to dalo metaforicky charakterizovat. Ale přes tento pocit je to stále hodně pestré, nechybí postupně se rozvíjející struktury ani dynamické změny či příjemně uvolňující zklidnění. A skvělý vokální výkon Daniela Tompkinse už je ta pověstná třešnička na dortu.
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.