OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Polydor Records
Vydáno: Pátek, 1. listopadu 2024
Délka: 49:15
1. Alone, 2. And Nothing Is Forever, 3. A Fragile Thing, 4. Warsong, 5. Drone:Nodrone, 6. I Can Never Say Goodbye, 7. All I Ever Am, 8. Endsong
1. Alone
2. And Nothing Is Forever
3. A Fragile Thing
4. Warsong
5. Drone:Nodrone
6. I Can Never Say Goodbye
7. All I Ever Am
8. Endsong
I moře může být vzrušující, pokud zrovna nebouří. ... ČÍST CELOU RECENZI
Jen málokterá kapela pro mě byla zásadnější. Jedny z prvních basových linek, které jsem se učil, byli od THE CURE. Zpěv Roberta Smitha mě vždy hypnotizoval. Je skvělé, že se THE CURE vrátili a že se vrátili v tak silné formě. Jejich rukopis je na „Songs Of A Lost World“ je stále ropoznatelný na první poslech, ale album není žádným dinosaurem. Takový „Warsong“ má na první poslech naprosto signifikantní THE CURE trademark, ale ve zcela nové formě. Jsou tu důvěrně známé zvuky, ale táhlost řekněme i nějaká vazbící dronovitost je zcela novým prvkem. Navíc ta nespecifikovatelná bolestnost, smutek a melancholie se na šestnácté řadovce přímo zhmotňuje. Smith udělal album s atmosférou, jakou jsem si už dlouho s žádnou deskou neprožil. Tak hluboko se ke mně v tomto ohledu naposledy dostal možná jen Davod Bowie se svým Blackstarem.
Disintegration 2.0, zásah v správnom čase a na správnom mieste. Funguje to náramne.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.